The teacher?

19.úterý

Byl to on. Ještě dneska si vzpomněl na moje slova a hned jak jsem odešla mi odepsal. To by mě zajímalo co.

Ahoj Abigail, strašně moc se omlouvám, tak moc že to ani nejde popsat slovy, ale jinak to zatím popsat nemůžu. Nechci aby jsi byla někdy smutná kvůli mě, to já tě zavlekl do takovéhle situace. Asi jsem to nikdy neměl s tebou řešit, ty seš tak milá a já tě akorát zatěžuji svými problémy. Nenapadá mě jiný způsob než ahoj, tak ale třeba to spolu vymyslíme. Taky bych se rád vídal častěji, tak snad to vyjde. Ještě jednou se omlouvám a příště mi prostě rovnou řekni co se děje. Klidně nebudem zase nic říkat. Dneska jsem ti toho řekl víc než si myslís. Tak zatím.
Thomas Williams- tvůj oblíbený

On mě tak moc štve a zároveň vzrušuje. To jak mě sledoval když jsem měla hlavu schoulenou u něj bylo tak roztomilý, záleželo mu na mě. Ale to jak se chová mě taky štve.
Zítra odpoledne ho zase uvidím, musím jen doufat, že nebude mít takovou náladu jako dneska. Baví mě když zkouší kam až může zajít těma svýma vtipama a to jak do mě žduchá prstem, jak nějaký nevyspělý spolužák. Protože dneska byl akorát tak znuděný.
Jediný nad čím přemýšlím je on, je tohle ta láska? Achjo, jak jsem se dostala až sem. Každej jeho pohyb je tak neočekávatelný, chvíli má dobrou náladu, pak vybouchne a pak brečí. Až se uvidíme zítra, musím si držet trochu odstup, tahle posedlost by mi mohla být časem na obtíž.
Jakmile zazvonil budík vylétla jsem z postele, oblékla jsem si první věcí ve skříni, nebyl čas něco vymýšlet.
V půl sedmé v jídelně bývá málokdo, spíš ti, co chodí na ranní tréninky nebo mají ranní doučování. Přesto tu jsem já, neznám tu nikoho tak jsem si vzala jídlo do pytlíku že ho sním ve škole. Tam na mě už čekala Annie. Obejmula jsem ji došli jsme společně do třídy.
„Tak co, povídej, přeháněj, všechno mi řekni, z Benjamina jsem nedostala vůbec nic! Zakousla jsem se do obloženého rohlíku a čekala na její povídání. „Právě že se nic nestalo. Občas byl fakt blízko mě, předpokládám že si měla pravdu s tím že si myslí, že je to víc než kamarádství. Když byl blízko asi mi chtěl dát i pusu ale já to radši vždycky zamluvila. Fakt nevím jestli se mi líbí. Jo, je fajn kamarád ale něco víc? Ne." To bylo kratší než jsem myslela. „Takže žádná romantická scéna v pátek neproběhla? Přeci jenom byly jste sami u něj na pokoji...?" „Prosimte, nic se nestalo, ani nestane, víš že pořád přece čekám na signály od Davidsona, zmínila si se Williamsovy už?"
Sakra. Já zapomněla. „Dneska se tam po pátý večer ještě stavím s parlamentem, tak mu to nenápadně naznančím."
Tím naše konverzace skončila a do třídy začali přicházet lidí.
Celý den byl akorát zdlouhavý. Nemohla jsem se dočkat až za ním zase přijdu. Popovídáme si ale nic víc. Takhle bych to měla udržet. Bude to pro oba dva lepší.
Jakmile odzvonila poslední hodina vydala jsme se se všemi ke skříňkám, pak jsem se ale zašila na záchod a čekala 15 minut než se všichni vyklidily.
Vyšla jsem když bylo úplné ticho a pomalu jsem se došourala ke kabinetu. Dneska mám lepší náladu. Náladu na ty jeho vtípky, který nejsou vtipný a na to jak mi vypráví něco o sobě. Mohla bych ho překvapit. Na čas jsme se nedomlouvali tak ho třeba překvapím až tam vletím. Přišla jsem ke dveřím. Už jsem tady zas. Zaklepala jsem ale ani jsem nečekala na povolení a rovnou jsem tam s úsměvem vlítla. Ten mi ale hned opad. Ležel na gauči a neležel tam sám. Ležela na něm Maimai. Neměl košili ale ona naštěstí oblečená byla. Přerušila jsem jí, když mu právě zahrnovala polibkami hruď. Proč já mám takový štěstí vidět takovýhle věci. Po tom co se na mě oba vyděšeně z gauče koukli, stála jsem tam asi dalších 15 vteřin jako solný sloup. Koukala jsem se spíš do blba než na to jak na polonahým Williamsovy leží moje češtinářka. Bylo to trapný. Abigail vypadni odsud. Otočila jsem se na podpatku a zabouchal za sebou dveře. Chodba se mi zdála nekonečná. Uslyšela jsem jak z kabinetu někdo vylezl ale otáčet jsem se rozhodně nehodlala. „Abigail, stůj!" byl to Williams. Zněl přísně. Jakobych měla průšvih já, místo něho. Zastavila jsem se na místě.
„Prosimte, vrať se zpátky prosím, já ti to potřebuju vysvětlit, to je nedorozumění."
Normálně bych šla dál ale aspoň jemu jsem tu šanci chtěla dát. On si ji zasloužil.
Otočila jsem se za ním a zjistila jsem že košili jen rychle nandal ale nezapnul. Teď už mě rozhodně přemluvil. Pomalu jsem za ním došla a proplula okolo něj dovnitř. Nevím kdy se od tamtud Maimai vypařila ale bylo tam prázdno.
Jakmile zavřel dveře a otočil se na mě. Nevěděla jsem kam si sednout, bůhví kde s ní všude, co všechno dělal. Sedla jsem si tedy na jeho stůl. Má mi co vysvětlovat.
„Dovol mi abych ti to vysvětlil."
„Máš co. Jsem zvědavá, jaká historka to bude tentokrát..." a kývla jsem že může začít.
„ Vím že je těžký mi ti uvěřit a bude to znít jako největší lež ale to ona. Nechci znít jak nějaký malý dítě který shazuje vinu na ostatní. Já vím, taky za to můžu z mojí části já, ale přísahám že jsem nikdy nechtěl aby se to stalo. No prostě jsem s paní učitelkou MaiMai kamarád, často si pomáháme a asi to začala brát víc než to, co já. Nikdy jsem s ní ale neflirtoval nějak, fakt přísahám. Nechápu kde na to přišla. Dneska sem přišla aniž bych to věděl. Není to ani patnáct minut. Přišel jsem hned po hodině sem, už byla tady. Seděla a čekala na mě na gauči tady a já se jí zeptal co tu dělá, a ona že přišla něco vyřídit. Tak jsem si tedy sedl zády k ní k počítači, že něco zapíšu ať chvíli počká ale ona se po mě začala platit. Nejdřív jsem jí říkal ať toho nechá, že jsme jenom spolupracovníci, nikdy nic víc. Potom mě ale zatáhla k sobě a začala mi rozepínat-" tohle teda poslouchat nebudu tak jsem mu skočila do řeči„Joo dobrý, tohle poslouchat nechci"
„Jo, promiň, mělo mi to dojít že tohle poslouchat nebudeš chtít. No dobře tak prostě pak už si nás viděla. Trochu jsem se nechal unést a přiznávám že jsem blbej že jsem to nezastavil a nechal se ale já k ní fakt nic necítím. Zní to celý jako vymyšlený příběh ale není, přísahám. Zamiloval jsem se už jinde a u ní to byl jen úlet, promiň že jsem na tebe zapomněl, fakt mi na tobě záleží, nechtěl jsem tě tak ranit..." pomalu během toho došel až ke mě a při poslední větě mě chytl za ruce. „ Eeehhhhhh, fakt mě štveš, ale dobře, odpouštím ti" rukama kterýma mě držel jsem do něj bouchla a znova se mu odhrnula košile, kterou si pořád nezapnul. Zasmál se, pustil se mě a opřel se o stůl, seděla jsem tak přesně uprostřed, mezi jeho rukama. „Příště mi ale řekni, až si budeš chtít užít nějaký úlet, protože víckrát už ti neodpustím."
„Příště už o tom úletu budeš určitě vědět." na oko jsem se zamyslela.
„U tebe si nebudu jistá nikdy." zadíval se mi přímo do očí. „Ty mi nedůvěřuješ?"
„Důvěřuju, jen je to občas s tebou těžký, možná protože seš učitel..." v obličeji se mu něco změnilo, tak nějak zvážněl.
„Změnilo by se něco kdybych nebyl tvůj učitel?" lehce jsem se usmála.
„To by ses divil..."