Růže /Stein27, Sofian Medjmedj

rvačka - 7

Ráno jsem se vzbudila dřív než on. Jeho krev byla po celém polštáři a furt měl nějaké skvrny na obličeji, lépe řečeno tekla mu včera z nosu a z rozseklého rtu. Nemůžu se na něj takhle dívat, takže jsem se začla přehrabovat ve své kabelce a našla jsem vlhčené ubrousky. Opatrně jsem mu krev smyla z obličeje, tak aby se nevzbudil.

Na zemi leželo jeho bílé tričko, taky od krve. Pokusila jsem se to umýt ledovou vodou v umyvadle, ale zaschlá krev nejde už tak dobře dolu.

vešla jsem zpátky do ložnice, Péťa si pobíral jeho věci. Ani se na mě nepodíval a nedal jediný náznak toho že bych byla přítomná v místnosti.

"kam jdeš?" otočil se na mě a pohled zas rychle odvrátil.

"nechápu proč tě to vůbec zajímá" pobral všechno a odešel.

zůstala jsem tam stát sama na hotelovým pokoji. Tohle měl být jeden z nejhezčích zážitků, ale zase jsem něco posrala. Nemělo žádnej smysl tam zůstávat, takže jsem odešla. Menší problém byl v tom že se nemám jak dostat domu. Žádný spoje bez šíleně nesmyslných přestupů mi taky nejeli. Zkusila jsem zavolat Péťovi ale nezvedl mi to. Volala jsem snad všem co znám, ale nikdo buď neměl čas a nebo to nezvedl.

Nezbývalo mi nic jinýho než těma přestupama jet a nebylo to levný a ani časově moc přesný. Čekala jsem na jeden přestup třeba hodinu a domu jsem se dostala až za 3 hodiny s tím že autem to je 10 minut.

Chtěla jsem odemknout dveře, ale už odemčený byly. Napadlo mě že jsem nechala odemčeno ale zároveň mě to trochu vyděsilo protože si pamatuju že jsem zamykala, ale mohl tu být bratr nebo někdo.

Otevřela jsem dveře do pokoje a nevěřila jsem svým očím. Všude na zemi leželi kytky a sladkosti, postel byla osvícená, ale to hlavní na posteli seděl Sofian.

Nedokázala jsem se ani hnout, nemůžu se na něj dívat a dělat že nic, potom co se dělo s Péťou. Koukali jsme na sebe, asi čekal že po něm hned skočím, ale to se nestalo. Zvednul se o šel ke mně, chytil mě do objetí a já mu ho oplatila. Nedokážu mu říct pravdu, ještě ne. Nejsem připravená, hlavně teď když nevím co bude dál.

"děje se nečo? nejsi ráda?" začal mě hned obklopovat tisíce otázkami.

"ne jsem, ale nečekala jsem tě" usmála jsem se a snažila jsem se vypadat, jakože teď nejsem úplně zmatená a zničená.

"kde jsi byla tak dlouho? čekám na tebe už od rána"

"spala jsem u kamarádky, kdybych věděla že tu jsi přijedu dřív" jasně že u kamarádky

vzal mě za ruku a posadil se na postel. Sedla jsem si vedle něj a on mi začal vyprávět o jeho show kterou měl někde v Kralupech. Prý absolutně nečekal že tam bude takovej bordel jakej tam byl. Bylo fakt hezký jak mluví o svých fanynkách, vyprávěl mi jak rozbrečel skoro všechny, když zpíval moonlight.

Lehnul si a vzal si mě do objetí, cítila jsem se s ním jinak než s Péťou, ale nedokážu říct s kým jsem se cítila líp. V hlavě se mi pořád prěhrávaly Péťi slova, že nejsem první ani poslední a že se na mě stejně vysere. Dal mi pusu do hlavy a začal si pozpěvovat. Přidala jsem se k němu.

Dneska spí u mě protože si ani nezamluvil hotel nebo tak něco. K večeři jsem nám udělala toasty a celý den a večer jsme koukali na nějaký seriál kterej vybral on. Usli jsme spolu v objetí.

/

Ráno nás probudil zvonek. Šla jsem otevřít, a hned jsem věděla že je to v prdeli. Stál tam Péťa..

"co tu děláš?"

"chci se ti omluvit za to jak jsem se k tobě choval, strašně mě to mrzí. Fakt pro mě znamenáš strašně moc a chci ti to všechno vynahradit. Chci abys na mě neměla takhle špatný vzpomínky. Chci to mezi náma rozvíjet."

než stihl dopovědět za mnou se objevil Sofian. Kouknul se na něj a pak na mě. Péťovi zmizel úsměv z tváře.

"takže já něco poseru a ty hned budeš chrápat s jiným? Možná jsem se v tobě spletl, možná jsi jenom levná děvka ke který jsem zase dostal city"

"chrápat s jiným? tys s nim spala? potom jak se k tobě choval. S tímhle, s touhle fetkou. Co pro tebe kdy udělal? kam tě kdy vzal. Vsadim se že jsi byla zfetovaná nebo namrdaná a tenhle kokot tě ohnul i tak co?"

Nezmohla jsem se na víc než na rozbrečení.

"já se moc omlouvám. já ti nechtěla ublížit." koukla jsem se na něj a on se podíval pryč.

"to ty děvky říkají často" ozval se Petr.

Sofian šel naproti jemu a začal do něj strkat a řvát na něj. Petr se nenechal a začal do něj strkat taky. Než jsem něco stihla udělat tak už se rvali. Petr dal Sofianovi pěstí a ten mu to oplatil. Začala jsem křičet a prosit aby přestali ale to už krev lítala všude. Petr ho svalil na zem a začal ho mlátit do nosu a do pusy. Když se Sofian přestal bránit tak se Petr zvednul a podíval se na mě.

"koukni se cos způsobila ty děvko"

nastoupil do auta a odjel. Přiběhla jsem k Sofianovi a klekla jsem si k němu. Začla jsem se mu zase omlouvat a mym tričkem utírat krev která mu tekla z nosu a z rtu. Ret měl roztrhlej a krev plival všude. Zvednul se a zašel dovnitř, zamknul se v koupelně kde byl asi hodinu. Když konečně vyšel ani se na mě nepodíval, sebral svoje klíče od auta a odešel. Rozběhla jsem se za ním a chytla jsem ho za ruku. Otočil se

"strašně moc se omlouvám vím že jsem to posrala ale fakt o tebe nechci přijít. Máš pravdu poprvý jsem byla nalitá. To co je mezi náma je fakt hezký a nechci to ztratit. Moc prosím a strašně moc se ti omlouvám"

"ono to bylo víckrát?" zamlkl.

"2x.. když mi vyjádřil lásku utekla jsem. Nemůžu na tebe přestat myslet. Fakt se strašně moc omlouvám, odpusť mi prosím."

"nevím co ti na to mám říct, potřebuju být sám a nechat si to všechno projít hlavou" setřel mi slzu, otočil se a odešel.

Srdce se mi rozpadlo na tisíc kousků. Klekla jsem si na zem a zůstala tam v breku. Přišla jsem o oba svojí chybou. Nedokážu se stále rozhodnout je to težký, když u obou cítim něco, ale u každýho něco jinýho. Šla jsem si lehnout do postele a do sluchátek jsem pustila Bratislavu. Zhroutila jsem se opět. Tohle bylo moje dno, otevřela jsem svůj šuplík a vytáhla jsem z kovové krabičky žiletku. Vydechla jsem a nechala jí projít svojí kůži na ruce. Zavřela jsem oči a prostě jsem jezdila dokud to nezačalo fakt hodně bolet. Otevřela jsem je a viděla víc čár než kdy předtím, byly větší a hlubší. Krev mi tekla šíleným způsobem, později mi začala stříkat. Nedocházelo mi že tohle je nejspíš můj konec. Snažila jsem se to krvácení zastavit ale během toho když jsem si držela kapesník na ruce se mi začalo stmívat před očima. Nadechla jsem se a najednou jsem viděla jen tmu.

V tý tmě stál Péťa, rozeběhla jsem se a chtěla jsem ho obejmout, ale nešlo to, před ním jsem se zastavila.

"miluju tě ale neměla jsi mi to dělat"

Kouknul se mi do oči a pak zvedl hlavu. Otočila
jsem se a stál tam Sofian, zase jsem ho nemohla
obejmout.

"strašně moc jsi mi ublížila, představoval jsem si s tebou hezký věci a těšil jsem se na tebe. Přijel jsem až z Prahy jen abych zjistil tohle."

oba dva začli mluvit stejnou věc.

"umíráš a jsi už u skoro u konce, všechno by zachránil čas, nemusela jsi to udělat takhle. Zabije nás to."

Když to dořekli oba zmizeli. Začla jsem křičet, ale najednou zmizela i ta tma. Nebylo tam nic jen prázdno..

po sto letech nová kapitola doufám že se vám bude líbit i když je trošku drastická ale nevadí..