M E D I C I N E

1.

Cassandra Greco POV:

Třesoucí se rukou jsem vytáhla cigaretu z úst a vyfoukla kouř v podobě šedobílého dýmu. Čekala mě předposlední rehabilitace mé ruky, hlodala mnou obava, že se mi ruka už nikdy nespraví. 

,,Neměla by jsi kouřit ty tvoje elektronický nesmysly," Pronesla příchozí matka a kývla směrem k mé elektronické cigaretě, kterou jsem používala vždy, když jsem měla před nervovém zhroucení. ,,Mami, já jsem dospělá, pokud sis toho nevšimla." S mírným protočením očí jsem uschovala cigaretu zpět do kabelky. ,,Ale všimla." Uchechtla se a začala si uvazovat kolem krku růžový šál. 

Moje matka byla kapacitou ve svém oboru prenatální chirurgie, navíc tento obor nebyl všude kvalifikován takže mamka pracovala na jedné ze soukromých gynekologických klinik. 

Vzhledem k její popularitě těžce nesla můj spád v oboru. S mým tehdejším přítelem jsme vyrazili na dovolenou do Las Vegas a lezli po skalách, bohužel se jeden z mých háků několik metrů nad zemí utrhnul a svalil se společně se mnou na kamenitou zem, měla jsem štěstí, že náraz nebyl z příliš velké výšky, ale přeci jenom to pár metrů bylo, spadla jsem na svou ruku čímž došlo k fraktuře pravého zápěstí. 

Vstoupila jsem hlavním vchodem do nemocniční haly, chvíli jsem prohlížela svou ruku, která fungovala, ale občas se stávalo, že mi vypnula a třásla se. Než jsem zvedla hlavu vysoko a nasadila příjemný úsměv na recepční sestřičky.  

Vždy jsem se snažila o nějaký zevnější vzhled o nějakou grácii a eleganci, sofistikovanost, ale nebyla jsem si jistá jak dobrá jsem v téhle kamufláži vlastně byla. 

Zhluboka jsem dýchala, když jsem kráčela chodbami. 

Vždy ve stínu mých rodičů. 

Zastavila jsem se před kanceláří našeho pana ředitele, třásla jsem se z toho šíleného návalu nervozity a nejistoty, zda mě bude stále potřebovat. Konečně jsem zaklepala a po vyzvání vklouzla dovnitř. 

Pan ředitel se zvedl ze svého masitého křesla za stolem a posunul ukazovákem své brýle na kořen nosu. 

,,Dobrý den, pane řediteli," Muž obešel pracovní stůl a  napřáhl ruku mým směrem s malým úsměvem. ,,Doktorko Greco, jak já Vás opět rád vidím." Potřásli jsme si a mně se v tento okamžik lehce ulevilo, usadili jsme se a já nervózně poklepávala nohou: ,,Děkuji za milé přivítání, jen jsem Vám chtěla říct, že už se mohu vrátit zpět do práce." Pod stolem jsem chytla zraněnou ruku tou zdravou a pokusila se o uvolnění úsměv. ,,Vážně? To opravdu rád slyším, takovou odbornici na plastiku jako jste vy tu teď opravdu potřebuji." Přikývla jsem. ,,A co operace? Zvládnete operovat?" Zeptal se, znejistila jsem, ale k mé práci patří rozhodnost, nechtěla jsem skončit ve svém oboru, potřebovala jsem ještě něco dokázat. ,,Samozřejmě, že ano." Usmála jsem se a pan ředitel opětoval veselý úsměv: ,,To jste mi udělala radost, opravdu potřebujeme taková esa v naší nemocnici," upil ze sklenici plné vody, která stála na stole před ním: ,,jen bych Vám měl říci, že po dobu vaší nepřítomnosti došlo na oddělení plastické chirurgii k pár změnám." Odkašlal si. ,,Ano? A k jakým?" Zeptala jsem se. ,,Téměř nikdo mi nezůstal na oddělení, manželé Barcis odešli společně do důchodu a já měl jen Antonii, většinu zákroků zvládla s asistencí od kolegů z chirurgického oddělení, ale to víte, je to málo a Antonie nemá dostatek zkušeností, musel sem přijmout nového kolegu." Přikývla jsem, nový kolega se nezdál jako tak úplně špatný návrat do práce.

Společně jsme došli do lékařského pokoje, kde za stolem seděl mladý muž, oblečen v bílém plášti, něco četl na monitoru a přitom si podpíral bradu rukou. 

Ušklíbla jsem se, protože to byl vycházející hvězda Jason McCann, byli jsme přibližně stejně staří, ale už na škole se zdál jako na mistrovaný frajírek, nebyla jsem si ani jistá, jestli věděl kdo jsem já. 

Táák jsem tu opět s novým příběhem, tak doufám, že Vás zaujme. :)