M E D I C I N E

3.

Cassandra Greco POV:

,,Sandro, je to už pěkně dlouho, co se to stalo." Prolomila moje skoro jediná nejlepší kamarádka Rosalin. 

Ležela jsem natažená na zádech mé pohovky a nechala si od Rosalin patlat na tvář její nejnovější produkty, vždy mě udržovala svěží a mladou. 

,,Jo, já vím, ale s každou další rehabilitací mi vlastně dochází jak moc je to v háji." Rosalin se rozesmála: ,,říkala si, že jsi dokázala teď někoho odoperovat bez stresu." Měla pravdu, ale stále jsem si nebyla jistá sama sebou. ,,Strašně to v tobě hlodá, neměla by jsi se tím tolik zaobírat, přeci jenom, je to už dlouho." 

Pokaždé mě takto uklidňovala, ale jako vždy to moc nevyšlo. Posadila jsem se a co mi svaly povolily, tak se usmála, věděla co to znamená. 

*

Běžela jsem večerními ulicemi a snažila vyprázdnit si hlavu, nevím co mě štvalo víc, jestli nečekané povýšení mého kolegy, ono vlastně nebylo tolik nečekané, přeci jenom jsem tam dlouho nebyla, ale spíše mě štvala máma, vždy pro mě chtěla jen to nejlepší, ale dávala to najevo dost nepříjemným způsobem.

Zastavila jsem svůj běh v parku, vytáhla jsem sluchátka z uší a snažila se rozdýchat svůj zuřivý běh, park byl temný a tichý z nějakého důvodu mi tento prostor nenaháněl hrůzu, pouze klid a pocit samoty, tady mě nikdo nikdy nebude soudit. 

Rozešla jsem se pomalým krokem směrem ke svému domovu a zaposlouchala se do ticha, které narušovala jen má chůze na chodníku, který byl poset malými kamínky. 

*

Vysprchovaná jsem vešla do šatny, obalená jen ve svém ručníku, jelikož na lékařském pokoji neměl nikdo být, druhým ručníkem jsem sušila vlasy a málem jsem vykřikla, když na pohovce ležel natažený McCann, paži přehozenou přes tvář, vypadal, že spí. 

Pokroutila jsem hlavou a s potichým našlapováním se dostala do své skříňky, kde jsem popadla civilní oblečení. 

,,Nemusíte chodit potichu Cassandro." Zachrčel.

Zamrzla jsem, takhle mi říkal jen jediný člověk v mém životě a samozřejmě na studiích. Rychlými kroky jsem vešla zpět do malé koupelny a soukala na sebe džíny, které mi skrz vlhkost šli obtížně nasadit. 

Zkontrolovala jsem čas na hodinkách, které mi kdysi daroval můj bývalý přítel, měla bych je sundat, když se na ně tak dívám.

Poté jsem se omluvila a zmizela co nejrychleji pryč z lékařského pokoje. Málem jsem vrazila do Antonii, která kráčela chodbou a koukala do svého mobilu. ,,Dávej pozor," zasmála se, ale když uviděla můj výraz, tak se zastavila v pohybu: ,,děje se něco?" Nadzvedla obočí a svěsila ruku s mobilem podél těla.

Zamířila jsem na svou poslední rehabilitaci a doufala, že to už bude konečné tažení pro uzdravení mé ruky.