M E D I C I N E

5.

 Cassandra Greco POV:

Přišla jsem do práce brzy, abych si mohla projít ještě složku s případem a oživit si co vlastně budeme všechno té nebohé paní dělat. Podívala jsem se na asistenci, měl mi asistovat samotný pan primář McCann, bylo zvláštní, že se on zapsal k asistenci namísto hlavního operatéra. Antonia se přidá k operaci, jako druhý asistent, aby se naučila něco nového. 

Byl to zákrok průměrně dělaný, operace prsou, ale jejich zmenšení, poté k nám pacientka zavítá ještě na jednu plastickou operaci a to je nos. 

,,Budeme tvarovat?" Řekla příchozí Antonia a zasmála se, také jsem se uchechtla: ,,něco takového." 

Antonia byla vnučkou našeho pana ředitele, ale byla přátelská a ohleduplná ke svým kolegům, upřímně si myslím, že neměla od dědečka v jeho nemocnici velkou tlačenku, byla kapacita ve svém oboru a já ji moc fandila. Přisedla si ke mně a nechala si vysvětlit postup naší operace.

,,Měli bychom se jít chystat," pronesla Antonia s pohledem na display jejího mobilu, neptala jsem se kolik hodin bylo, místo toho jsem se rychle postavila a popadla svůj bílý plášť. 

Do dveří vstoupil primář s jeho obvykle neutrální maskou, která byla někdy veselá. Nadzvedl na nás své obočí a jeho oči přetrvávali na mě, oklepala bych se z toho, kdyby se na mě nedíval. ,,Už je čas." Broukla Antonia a McCannův pohled sklouzl na jeho zlaté hodinky, přikývl. 

,,Běžte se připravit, hned jsem tam." 

***

,,Dáš si víno, zlato?" Zeptala se máma, když jsme se konečně usadily a dostaly do rukou jídelní lístek, seděly jsme v naší obvykle zvolené restauraci. ,,Dám si." Měla jsem radost, že se dnešní operace tolik vydařily, dostala jsem dokonce pochvalu od samotného primáře, ale měla jsem takový pocit, že kontroloval každý můj pohyb nad pacientkou. 

Mamka zvedla prst na což k nám přispěchal someliér a začal udávat jejich nejlepší kousky. Vybraly jsme si červené víno jehož značku jsem nezachytila, o to mi ani nešlo. 

Poté jsme si objednaly ještě jídlo a máma začala konverzovat, vsadila bych se, že jsem jediný člověk na této planetě, který jí dokáže poslouchat několik hodin. 

,,Mám známého na jedné prestižní klinice v Kanadě," pronesla máma do ticha, když jsme jedly naše objednaná jídla. Přestala jsem do sebe cpát gnocchi a nadzvedla obočí. ,,no a dál?" Řekla jsem trpělivě, nechápu proč mi opět předhazuje jinou kliniku, když do nedávna chtěla, abych působila v New Yorské sféře. ,,Napadlo mě, že by jsi tam mohla nastoupit, hledají skvělého plastického chirurga," pronesla s jasným úsměvem a také přestala jíst, její výraz byl plný touhy a nadšení, skoro jakoby to byla nabídka pro ní. ,,ale já práci mám," vyklouzlo ze mě rozhořčeně, natáhla jsem se po sklenici s vínem a napila se, než jsem své matce opět čelila. 

Maminka měla neutrální tvář, skoro nemrkala. ,,Možná bys měla dostat šanci někde jinde, mít lepší plat a pozici." Zvážila a také si upila ze své sklenice.

A o tom to celé bylo, nenáviděla, že jsem nezískala post primářky, nenáviděla mého bývalého přítele za to, že mě vytáhl na výlet po skalách, nenáviděla, že jsem nebyla tolik dokonalá, jakou mě chtěla mít. 

Zlost a smutek se ve mě mísili, dvě bojující emoce o nadvládu. 

Do očí se mi hrnuly slzy, když jsem odložila ubrousek stranou a popadla svou kabelku: ,,je mi líto, že nejsem, tak dobrá jakou sis mě vysnila, mami." S těmito slovy jsem opustila své místo od stolu a mizela rychlou chůzí pryč. 

Procházela jsem New Yorskými ulicemi a nemohla zastavit pláč.  

Posadila jsem se pod stříšku na jedné z autobusových zastávek, abych si pročistila hlavu a nemusela u toho chodit. Sesunula jsem se na sklo, které ohraničilo zastávku a propukla v nekontrolovatelný pláč.

Nejsem dost dobrá.

Najednou zastavil automobil před zastávkou, tušila jsem, že to musel být někdo, kdo vyhazoval svého partnera nebo kamaráda na zastávce, aby dorazil v bezpečí domů, ale ono ne. 

Zvedla jsem hlavu, když se ozval mechanický zvuk stahování okýnka, McCann seděl na sedadle pro řidiče s jednou rukou ležérně položenou na loketní opěrce a s druhou na volantu, měl zvláštní pohled: ,,Slečno Greco, vždyť prochladnete, nastupte si." Usmál se, čímž mě trochu vyděsil, byl to zvláštní druh úsměvu. 

Proč ne, matka by byla přímo nadšená, že pojedu ve voze svého nadřízeného. 

,,To není třeba, j-já tu na někoho čekám," dostala jsem ze sebe nervózně, uchechtl se, připadala jsem mu směšná? ,,Nenechte se přemlouvat." zahleděl se před sebe. 

Nakonec jsem souhlasila, že se nechám zavést domů, ale pan McCann netrpělivě páčil ze mě informaci kdo mě takto rozbrečel. 

,,Co kdybychom si dali skleničku, na uvolnění." Prolomil ticho v jedoucím autě, neměla jsem náladu chodit po barech, ale byl to můj šéf a nahnat si nějaké pozitivní body bylo dobré rozhodnutí. ,,Ráda." Jemně jsem se usmála, což vypadalo spíše jako úšklebek. 

Dorazili jsme do baru na okraji New Yorku, což bylo celkem znepokojující, ale nehodlala jsem se tím zabývat, pan McCann nevypadal jako nějaký místní úchyl. 

,,Láhev červeného Merllotu a dvojitého panáka Whisky, Jimmy." Ušklíbl se McCann a podivně mu blýskli oči, překvapilo mě, že se zná s barmanem, ale mohli být přáteli. ,,Dáte si panáka?" Zeptala jsem se, když mi odtáhl židli a usadil se naproti mně, tiše se zasmál: ,,Já ne, ale to vy si zasloužíte." Ukázal na mě, když nám Jimmy přinesl naše nápoje. ,,Já ale nepiju tvrdé." Zasmála jsem se. ,,Měla by jste začít, je to dobré na nervy." Mrkl a přistrčil mi panáka, zvažovala jsem zda si ho dát, ale nakonec jsem se přemohla a napila se, v hrdle se rozlila hořkost a nepříjemná pachuť, která pálila, polkla jsem tekutinu a dopila zbytek, zvedl se mi žaludek, ale podařilo se mi zamaskovat panákův účinek na mé tělo.

McCann souhlasně přikývl, než se zasmál. Byl to temný smích a nepříjemný. Zamrazilo mě z toho, ale to už mi podával sklenici čerstvě dolitého vína. Pak se omluvil a přešel k baru.

Přičichla jsem si ke skleničce, zda to nevoní podivně, odložila jsem sklenici zpět na stůl s malátným úsměvem, když se McCann vracel ke stolu. Byli jsme stejně staří a já mu vykala, studovali jsme spolu nějakou chvíli dokonce a teď byl tady, aby byl mým šéfem, zuřila jsem někde hluboko uvnitř sebe, ale nestačila jsem cokoliv udělat.

Mé tělo se stalo malátné a ruce se začali třást, cítila jsem na těle pot, skoro jako nějaká reakce na špatnou dávku léků, ale  vína jsem se ani nedotkla, tak co?

,,Co se to děje?" Dostala jsem ze sebe vyděšeně a snažila se dostat na nohy za pomocí stolu. McCann se také zvedl, ale objetí okolo mého středu a následné tažení někam pryč mě donutilo kříčet: ,,McCanne!" Kričela jsem co mi ústa dovolila, ale mé tělo bylo natolik omámeno, že jsem si nedokázala dělat obavy.

Taaak coo, čekali jste nějaké takové pokračování? Co na to říkate?