The Shelter - CZ GAMEBOOK

Šachy

Nacházíš se na široké zelené louce, kde se kvapí motýly a rozmanité rostliny tančí ve větru. Tvé oči se rozhlížejí kolem, jako by četly každý střípek přírody. V dálce slyšíš zpěv ptáků a nedaleko od tebe se překvapivě klidně pase srnka, jakoby chtěla nabídnout svou společnost. V tomto okamžiku nikde nepospícháš. Takový pocit svobody jsi naposledy zakusil před týdnem, když tě Sofi, tvé dvojče, probudila ze snu, ve kterém jsi procházel lesy...

Na tu vzpomínku ti projel mráz po zádech. Ale tentokrát je to jiné! Tehdy tam byl jelen - alespoň dokud se nevyplašil. Když tenkrát zvedl hlavu od země, zjistil jsi že ten jelen neměla jednu hlavu, ale d...

Než ještě dokončíš tuto myšlenku, srnka, jenž stojí jen pár kroků od tebe, náhle strne. Pak začne pomalu zvedat svou hlavu směrem k tobě. Pocit klidu a bezpečí tě rázem opustí. Chceš se otočit a utíkat pryč, ale místo toho ucítíš náhlou ostrou bolest na tváři.

Otevřeš oči a spatříš unavený pohled svého staršího bráchy Honzy.

„Přestaň vyvádět, lenochu. Je na tobě, abys uklidnil ten zápach, co zase vyvěrá z odtoku."

S těmito slovy se odvrátí od tvé postele a zamíří do kuchyně.

Chceš na něho zakřičet, co ta facka měla znamenat, ale místo tvého hlasu se ozve zachraplý šepot.

Jakmile se vysoukáš z postele, oblékneš si uniformu a zamíříš k úkolům, které na tebe čekají, včetně toho odporného odtoku.

Když je vše hotovo, posadíš se ke stolu vedle Sofie, která si právě pohrává s Rubikovou kostkou o deseti stranách. Bez zvednutí pohledu z kostky se tě zeptá na otázku, kterou sis už delší dobu klidil ve své mysli: „Už uplynuly čtyři roky od té doby, co jsme naposledy byli venku. Myslíš, že ten lék na kyselý déšť vůbec někdy najdou? Zapomněli snad na nás?"

Zavrtíš hlavou.

Ano, uplynuly skoro čtyři roky od doby, kdy vás rodiče náhle odvezli k okraji lesa. Neřekli vám toho mnoho, jenom že je to nouzová situace, že jste dost staří na to, abyste se o sebe postarali, že se vám nějak ozvou, že do té doby nemáte vycházet... a že jste vybaveni na všechny případy. Ale tehdy jste ještě netušili, kam vás vezou.

Na začátku sis myslel, že je to jen hra, zejména proto, že jste měli za týden oslavovat tvoje a Sofiny narozeniny. Ale když jste byli vedeni do lesa a objevili jste skrytý vojenský bunkr, uvědomil sis, že to žádná promakańa únikovka není.

Bylo to moc realistické a příliš děsivé.

Předtím, než se za vámi zavřely dveře, vás rodiče naposledy objali a taťka řekl:

„Nebojte se, brzy se zase uvidíme. Do té doby zůstaňte uvnitř. Máme jen málo času, ale všechno potřebné najdete v manuálu. Hned si h-!" Další slova jsi už neslyšel, protože dveře bunkru ztlumily zvuky zvenčí.

První hodiny v bunkru jste všichni tři mlčeli a jen jste zírali na zavřené dveře. Nebrečel jsi, nekřičel jsi. Veškerá síla tě opustila.

Honza, jako nejstarší se i jako první pohne z místa. Rozhodne se prozkoumat prostor, zatímco Sofi se chopí manuálu. Ty sleduješ zprávy bez jakýchkoliv náznaku emocí. Brzy se dozvíte příčinu vašeho uvěznění: kyselý déšť, který má destruktivní účinky na lidskou psychiku. Jeho chemické složení může být smrtelné, pokud se v dostatečném množství dostane do styku s kůží.

Ze vzpomínek tě dostane Honzův podrážděný hlas:

„Já jsem říkal, že bychom měli jít ven. Stále jenom opakujete řeči o bezpečí, a rodiče nás varovali, a venku jsou příšery..."

„Prosím tě, přestaň! Sám víš, že nám táťka řekl, abychom za žádnou cenu nevycházeli v..."

Nechceš se do tohoto sporu zapojovat. V minulosti to vždy skončilo špatně. Tiše vstaneš a přesunuješ se k počítači, kde si otevřeš šachy.

Nemůžeš ten pocit jasně popsat, ale v předvídatelnosti, kterou ve hře cítíš, najdeš svůj klid.

Jdi na (1).