The Shelter - CZ GAMEBOOK

18. Dohoda

Čekáte už nějakou chvilku.

Během té doby ti v mysli probíhají vzpomínky na ty dobré časy s Honzou: noční rozhovory, když ses cítil osamělý, hry s fiktivními meči, i jeho tragikomické moderování pořadu o instantních kaších...

Ale v tvých myšlenkách se začnou objevovat i ty temné vzpomínky na vaše hádky, na rvačky, na pohrdavé pohledy, které jste si vrhali. Přeješ si do těchto vzpomínek vkročit a napomenout se! Jak si mohl být tak pyšný a tvrdohlavý?!

Připadá ti, že slyšíš tichý odraz od dveří bunkru.

Víš, že tyto dveře dokážou tlumit zvuky, ale tenhle odraz zněl neobvykle výrazně.

Mohl to být kámen, možná nějaké smetí unášené větrem. Ale ta zvuková stopa zanechává nepříjemné mravenčení na tvé kůži a neklid v tvém nitru.

Zatímco tak přemítáš, zaslechneš Sofii:

"Něco běží směrem k nám!"

Impulzivně zmáčkneš tlačítko pro otevření dveří.

"Co to děláš?!" vyjede na tebe Sofie, zmateně.

"Přece otevírám Honzovi, snad ne?!" bráníš se, ale tvůj hlas zní téměř překřikovaný temným stínem nejistoty.

"Ale domluvili jsme se... Přece si nejsme jistí! Může to být kdokoliv!"

Srdce ti vynechá jeden takt uprostřed tiché ale zároveň dynamické symfonii.

Když se dveře jen trochu otevřou, pronikne do místnosti hrozivý řev něčeho, co zní jako temná bestie, jejíž hněv rozechvěje vzduch kolem vás.

Tvé srdce začne bušit jako o závod.

S prsty ztuhnutými hrůzou nejsi schopný tuto chybu napravit. Jen se bezhybně díváš na kamery, kde zahlédneš blížící se siluetu, která určitě není lidská.

Na štěstí Sofie rychle zareaguje, a místo tebe zmáčkne tlačítko pro zavírání dveří.

Napětí v místnosti je tak husté, že by se dalo krájet.

Váš dech zrychlí, zatímco tiše doufáte, aby se dveře zavřely dříve, než by se hrozba dostala k vám.

A pak to nastane. Strašlivé bušení na dveře, jako kdyby je chtěl někdo strhnout dolů. Každá ozvěna je pro tebe jako rána nožem do zad. Kde je Honza? Co kdyby Sofie nezmáčkla to tlačítko včas?

Přeješ si, aby dnešek byl celý jen další noční můra, z které tě Honza probudí se svým úšklebkem. Ale místo palčivé bolesti na tváři cítíš úplnou prázdnotu.

Po nějaké době chaos venku ustane. Na kamerách zahlédneš, jak se bestie, která vypadá jako vyhublý medvěd, z třema horními končetinami, začne pomalu oddalovat.

Když konečně dostaneš své tělo zase pod kontrolu, sesuneš se na kolena a schováš hlavu ve svých rukou.

Čekáš pohlavek, čekáš hádku, jsi připraven se přiznat ke své víně.

Místo toho ale slyšíš oddalující se a kroky a Sofin klidný tón:

"Soustřeď se. Musíme najít rodiče, aby jsme předali jeho pozdravy."

Má pravdu.

Její neobvyklý klid ti dává sílu a jasno.

Je čas jednat.

Kvůli nestvůře venku od teď nemůžeš jít ven.

Pošlete morseovku (číslo 20), sníte si společně kaší (číslo 16), restartujete počítač (číslo 9), nebo si přečteš manuál (číslo 13).