Žijící Smrt /Living Death/

4. Thea

Probouzí mě vyzvánění mobilu. Volá mi staniční sestra, ujišťuje se, jak vše zvládám a zda raději nechci dnes v noci být doma, prosím ji o to, aby mi šichty ponechla, případně mi vše změnila na noční, potřebuji být co nejméně doma. Nakonec souhlasí.

Když dorazím do práce, zjišťuji, že ten spáč ze třináctky dnes v noci zmizel, prostě opustil oddělení, ale dokumentace už je vyřešená.

Předáme si ostatní potřebné informace a ihned se vrhám do práce. Celou směnu se zaměstnávám vším možným. Když už nic dalšího nevymyslím, vše mám hotové a pacienti spí, jdu si povídat s kolegyněma se kterými dnes sloužím. Nakonec to nějak uteče a mířím domů. Nepřipadám si dostatečně unavená, tak jdu ještě běhat. Chci se maximálně unavit, abych po sprše okamžitě usnula.

Následující dny probíhají stejně, mám vždy 2 noční a den volna, který po vyspání trávím u našich, nebo u Stelly. Pomáhám jí se zařizováním pohřbu, který bude 5. ledna. Vůbec se mi tam nechce, nemám pohřby ráda, nejradši bych tam zašla až bude po všem a rozloučila se s ní po svém. Nemůžu v tom ale nechat Stellu samotnou.

V den pohřbu mám poslední noční směnu a pak mi staniční napsala týden volno. Byla jsem proti, ale říkala, že to budu potřebovat, že po pohřbu se spousta věcí změní. Nejspíš ví o čem mluví. Jsou to 2 roky, co jí zemřel manžel. Manžel, kterého milovala celým srdcem a duší.

Vracím se domů celá v černém. Mám pocit jako bych na celý obřad koukala z dálky. Čekala jsem na tu změnu. Myslela jsem, že budu schopná uvnitř něco cítit, ale od té doby, co mi Nat umřela pod rukama, funguju jako robot. V práci pracuji na 200%, ale to je tak vše. Od toho večera jsem ani nebrečela. Chtěla jsem, hlavou mi probíhaly všemožné vzpomínky, ale ani kapka. A já to tak moc potřebuju ze sebe dostat, jenže mi to prostě nejde. Nic na tom nezměnil ani dnešní pohřeb. Dnes mám před sebou poslední noční a pak budu sama se sebou celý týden. Opět si obléknu zimní kabát, beru 2 sklenky na sekt, prosseco, pár svíček a malý box se šperkem.

Na hřbitově najdu místo Natyina posledního odpočinku, zapálím svíčky, posadím se a naliji do obou sklenek prosseco.

„Ahoj Nat, doufám, že už nahoře provádíš nějaký lumpárny. Obě víme, že jsi jako svatoušek jen vypadala." Usmívám se, přesně tohle jsem potřebovala. Rozloučit se s ní takhle, po svém.

„Doufám, že tam chlapi za něco stojí, ne jako ten tvůj poslední. Ten ubožák se za tebou nezastavil ani jednou v nemocnici, těším se, až ho někde potkám. Na druhou stranu aspoň víme, že ses vyhnula kulce, co? Taky doufám, že tam nahoře jsou aspoň slušný party, ať máme jednou, kde dohánět tohle naše odloučení. Vůbec nevím, co mám teď dělat, tak mi koukej čas od času poradit nějakým pěkným znamením, ok? Ale tak abych to pochopila i já, víš, jak to my blondýny máme. Každá bruneta potřebuje svojí blonďatou kamarádku, tak ne, že se na mě teď vybodneš." Chvíli se odmlčím a všimnu si, že se začíná stmívat.

„No nic, kočko, budu muset pomalu jít, dneska mám ještě noční a pak týden na rozmyšlenou, co dál. Přemýšlím, jestli se vrátit do práce domů, nebo začít někde úplně jinde a od začátku. Jo, já vím, nemám tolik přemýšlet a víc žít. Páni, úplně slyším, jak to říkáš, jako bys byla vedle mě." Kolem mě už je skoro tma. Zvedám sklenku, přiťuknu si o tu druhou.

„Tak na tvou další cestu, ať stojí za to. Chybíš mi tady." Ze své sklenky trochu upiju a všechno ostatní liju do země kolem sebe, nakonec sahám do kapsy pro malý boxík, vyndám z něho přívěsek se symbolem nekonečna a vkládám ho do čerstvé hlíny na jejím hrobě. Zhasnu svíčky, posbírám všechny věci a odcházím. Stále ani slzička.

Do práce přijedu přesně na čas, začal hustě padat sníh a na silnicích to byla docela výzva. Směna probíhá klidně, ale o to víc mi přijde, že se čas snad zastavil. Vůbec to neutíká. Takový klid bývá vzácně a většinou jsem si ho užívala, ale dneska to nedokážu, dneska mě to ničí. Mám příliš málo zaměstnanou mysl a ruce.

Rozhodnu se projít oddělení a zkontrolovat, jestli všichni spí. Pokoj číslo sedm je stále prázdný. Od té doby, co Nat zemřela, jsem tam nevkročila. A teď před ním stojím, koukám na ty bílé dveře a přemýšlím, co udělám.

Nakonec vcházím dovnitř, rozhlížím se kolem, na hodinkách mi cinkne nějaké upozornění, podívám se a všimnu si, že je 3:28hod. Ani se nepodívám, co mi přišlo a padám na kolena, obličej si držím v dlaních a pláču. Není to tichý pláč. Každý vzlyk je hlasitý a já to nedokážu kontrolovat. Všechno mi to dochází. Dolehlo to na mě. Hlavou mi znovu proletí, jak jsem se ji tady snažila oživit, ruce jsem nemohla pořádně používat ještě následující týden. Zažívám to celé znovu. A dál brečím, obličej mám celý zmáčený slzami, těžce popadám dech mezi jednotlivými vzlyky a v duchu se ptám proč se tohle muselo stát a proč se tohle vždycky děje těm, kteří si to vůbec nezaslouží. Každý vzlyk mnou otřásá, každá myšlenka a společná vzpomínka mě pálí a surově bolí i fyzicky. Z toho pláče už se mi začíná zvedat žaludek, bolí mě břišní svaly, ale nedokážu to zastavit. Ani nevnímám, že se otevřely dveře, jen před sebou uvidím pánské boty a spouštím dlaně z obličeje, abych se podívala, kdo sem vešel.