Žijící Smrt /Living Death/

44. Thea

Třetí den po tom všem mi volala policie. Na stanici mi sdělili, že se Stella šla pomstít za Natyinu smrt, ale Lucas se jí dostal omylem do cesty. Nevím, proč byl doma u kluka, který způsobil Nat nehodu a ani se to už nikdy nedozvím.

Řekli mi, že jsou na to kamerové záznamy a dali mi přečíst její dopis na rozloučenou, který byl psán pro mě. Ke všemu, co má v plánu se tam přiznala, včetně toho, že potom obrátí zbraň proti sobě. Prosila mě v dopise o odpuštění a o to, abych ji nechala pochovat vedle Nat.

Taky mi volali z realitní kanceláře, to bylo dokonce hned druhý den po té noční můře. Prý mě Lucas uvedl jako další kontakt v případě, že nebude k zastižení a zda rezervace na dům trvá. S makléřkou jsme se sešli v domě, který si vybral. Byl nádherný, v každé místnosti jsem si nás dokázala představit spolu, takže netrvalo dlouho a byla jsem na pokraji psychických sil. Vysvětlila jsem jí, že rezervaci může zrušit, protože Lucas už nežije. Peníze ze složené zálohy dala mě. Nedokázala jsem si je nechat, několikrát jsem jí to odmítla, ale řekla mi, abych s nimi naložila, jak nejlépe dokážu, jinak se dostanou do rukou realitce a že je to škoda. Takže když jsem šla dát do práce výpověď rovnou jsem je darovala na lepší vybavení dětského oddělení.

Najednou jsem neměla nic z toho, co jsem od školy budovala. Ve svém domě jsem byla jen pro věci a dala k prodeji i svůj dům. Čekala jsem až se vyřídí vyšetřování a veškeré papírování a mohla nechat pochovat Stellu vedle Nat a Lucase nechala zpopelnit, pro něho jsem měla jiný plán.

Asi nemá cenu rozebírat, jak moc mizerně mi bylo a stále je. Jak je to den ode dne horší a realita toho věčného rozdělení nás dvou na mě dopadala víc a víc. Kdyby mě rodiče nenutili jíst, asi bych dokázala žít jen ze vzduchu.

Nic krom mé rodiny pro mě momentálně nemělo žádný význam, v ničem jsem nedokázala najít alespoň kousek potěšení. Jídlo jako kdyby ztratilo chuť a celý svět barvy. Jediným mým únikem byla hudba. Věčně jsem měla v uších sluchátka a pouštěla si je nahlas a snažila se jimi přehlušit vlastní myšlenky. Občas to na chvíli fungovalo, většinou ale ne.

Asi o měsíc později mi vyplatili peníze za prodej mého domu a já hned koupila letenku na Maledivy. Měla jsem letět hned zítra. Sbalila jsem si pár věcí a rodiče informovala o mém plánu. Nebyli z něj nadšení, ale slíbila jsem jim, že se budu pravidelně ozývat. Chtěla jsem prostě cestovat, vždycky jsem si to přála. Byl to můj druhý největší sen v životě. První byl rodina a děti, ale tímhle směrem jsem svoje myšlenky momentálně nemohla pustit.

Držela jsem se tedy snu o cestování a byla jsem rozhodnutá prostě koupit vždy nějakou letenku a odletět, když se mi tam zalíbí, tak si tam najdu brigádu a pak se zase přesunu někam dál. Věděla jsem, že to mojí duši a srdce nevyléčí, ale něčím jsem začít musela. Potřebovala jsem se teď najít někde jinde, být sama se sebou, přijmout tu bolest a naučit se s ní žít, a to nebude lehký proces.

Byl večer a na mě opět dolehla bolest, která se kolem mě stahovala jako anakonda až se mi začalo i hůř dýchat. Nic nového, poslední měsíc to mívám často, ale dneska je to o moc silnější. To, že ráno odlítám poprvé někam sama do světa, jen přikrmuje mou nervozitu. Rozhodla jsem se tak a stojím si za tím dál, ale přeci jen to chce trochu odvahy.

Nechtěla jsem v tomhle psychickém stavu dál být, potřebovala jsem se s mým rodným městem rozloučit nějak jinak. A pak mi došlo, co by mě mohlo na chvíli přivést na jiné myšlenky.

Bylo chvilku před 20. hodinou, když jsem doběhla k tanečnímu studiu, kde jsem v pubertě trávila půlku volného času. Milovala jsem tanec, dokázala jsem se u něj vždy dokonale uvolnit, vypnout mysl a taky skvěle unavit. Ale dnes už jsou to roky, co jsem naposled tancovala.

Věděla jsem, že v 20 hodin zavírají, ale tajně jsem doufala, že na recepci bude stále sedět paní Morganová a že mě pozná. Byla to ona, kdo mě vždycky pouštěl na tajňáka dovnitř. A po delší době se na mě usmála trocha štěstěny. Seděla tam, měla jen o pár vrásek navíc a chystala se domů. Vešla jsem dovnitř a pozdravila.

„Už budeme zavírat." Ozvalo se zpoza stolu a pak se objevila i její tvář. „Theo!" vykřikla a usmála se na mě a já se v tu chvíli taky usmála. Skoro mě z toho bolela pusa, protože tyhle svaly ve tváři jsem už dlouho nepoužila. „Chceš si jít zatancovat?" zeptala se mě a spiklenecky na mě mrkla.

„Ráda bych, moc by mi to teď pomohlo." Odpovím. Upřela na mě pronikavý pohled a pak se jen zeptala.

„Jako vždy?" a já věděla, co myslí, pořádně zavřít dveře i okna, zatáhnout závěsy, aby nebylo nic vidět a slyšet a nechat jí klíčky na našem tajném místě.

„Ano," kývla jsem, „moc vám děkuju!" a opravdu jsem jí byla vděčná, přesně tohle dneska potřebuju. Netušila, jak moc mi tím dneska pomůže.

„To je to nejmenší, doufala jsem, že se ještě někdy vrátíš. Snad tu najdeš to, co potřebuješ." Řekla a já měla pocit, že mi vidí až do žaludku a pak jsem zamířila přímo do učebny plné zrcadel.

Převlékla jsem se, připojila svůj playlist ke zdejším reprákům a nechala se unášet hudbou. Chvíli mi trvalo, než jsem se rozhýbala a našla správný rytmus, ale pak to bylo jako balzám na mou bolavou duši. Nemyslela jsem, jen jsem tancovala a cítila se o trošku líp. Cítila jsem, jak se ta bolest na chvilku vzdaluje a pak začalo hrát Mirrors od Justina Timberlaka a už od první sloky byl každý verš jako panák tequily se solí a citrónem. Pálilo a bodalo to do mých čerstvých ran.

Just know that I'm always paralel on the other side...

Okamžitě jsem naplno otevřela oči a doufala, že ho v odraze za mnou někde uvidím stát, ale nebyl tam, snažila jsem se pokračovat v tanci, ale šlo to hůř a hůř. Pořád jsem doufala, že se tam někde objeví, ale neobjevil, a tak jsem si to alespoň představovala.

Znovu jsem našla správný rytmus, zavřela jsem oči, vnímala text písničky a alespoň v mojí hlavě jsem ho viděla vedle sebe. Myslela jsem na to, jak hřál jeho dotek a jak voněl a s každým dnem bylo těžší si to vybavit přesně. Co když to jednou zapomenu úplně? Slzy mi začaly téct po tvářích. I když to všechno bolí, nechtěla jsem na nic z toho zapomenout. Dokud jsem si to dokázala vybavit, byl tu ještě částečně se mnou.

Cause I donť wanna lose you now...

Co bude až se jednou ráno probudím a nevybavím si to?

Show me how to fight for now...

Moc bych si přála vědět,jak s tím vším bojovat a zároveň si z něho v sobě uchovat conejvíc. Často jsem se snažila probudit v sobě víc racionálna a přesvědčitse, že to nemůže tolik bolet, když jsme se znali tak krátce. Ale city takhlenefungují. Nejdou ovládnout a neplatí pro ně žádná pravidla ani logika a měsemlely jako lavina, v tom dobrém i v tom zničujícím...