Ledové vzplanutí

1.

BARBARA

Než se stihnu nadechnout, káva, kterou jsem si ráno uvařila, se pečlivě usadí na mé bílé halence a béžových kalhotách. Naneštěstí v tu chvíli už není tak horká, hlavně kvůli mé snaze najít v šatníku něco, co by se hodilo na mou pracovní schůzku, takže mě neopálí, pouze zašpiní snad to poslední vhodné oblečení, jež jsem u sebe v bytě dokázala nalézt.

„To snad není pravda!" zakleji frustrovaně. „Co si mám teď jako obléct?!"

Než si virtuálně odpovím, vyleze z volného pokoje vzadu Ian, můj manžel, čímž mě dokonale překvapí, protože až dosud jsem neměla o jeho přítomnosti žádné tušení.

„Klidně běž v tomhle," utrousí bez pozdravu, zatímco kolem mě projde k lednici, „nové hadry ti totiž ke kráse nepomůžou."

Jeho trpkou poznámku se snažím ignorovat, protože jinak se tak akorát sesypu do kouta a dnes už se nikam nedostanu. Jenže já potřebovala být za několik desítek minut na pracovní schůzce, což pro mě při nejmenším znamenalo hýbnout zadkem i najít v tomto baráku ještě něco na sebe, za co bych se později nemusela stydět. Jakmile na to dojde, nutno říct, že mi zbývá už jen pět minut do odjezdu, v nervozitě prudce otevřu dveře od skříně, až se vyrvou ze spodního pantu.

„Sakra," vylítne mi z pusy, ale to je tak to jediné, co hodlám tomuto problému věnovat. Místo přemýšlení nad rozbitou skříní se soustředím na hledání něčeho normálního, avšak to je, když vezmu v potaz, kolik oblečení mám, nemožné, hlavně z toho důvodu, že většinu šatníku tvoří sportovní úbory a nějaké vytahané hadry, ve kterých se stejně cítím nejlépe.

Po tisícerém přehrabání skříně spočine můj pohled na černé krabici se zlatou mašlí krčící se na dně skříně společně s bordelem, který jsem tam dnes ráno stihla udělat. Z počátku nepřichází v úvahu, abych tu krabici vytáhla a nedej bože si její obsah oblékla, ale s šíleně ubíhajícím časem to nakonec udělám. V rychlosti na sebe tedy natáhnu černé upnuté šaty a z botníku obuju dávno zapomenuté lodičky, přičemž se následující hodiny vynasnažím tvářit tak, že nevím, co mám na sobě. Jinak bych v tom koutě vážně skončím.

Cesta do firmy Stevenson je však ve srovnání s dnešním ránem procházkou růžovou zahradou. Již za dvacet minut parkuji v podzemním parkovišti budovy, která v Bostonu patří k těm větším, ale po vstupu do haly rozhodně i k těm útulnějším. Není to taková ta typická firma s chladnými prostory, nýbrž docela pěkně zařízená společnost, na které lze od počátečního vstupu spatřit snahu vedení zajistit svým zaměstnancům a klientům co největší pohodlí.

„Slečna Brownová?" uslyším někde z pravé strany od recepce, kde postává vysoká blondýna, pravděpodobně speciálně čekající na mou maličkost.

Se zářivým úsměvem, tak, jak jsem si to už dávno nacvičila, abych nedávala najevo své pocity, se vydám jejím směrem a natáhnu k ní ruku.

„Dobrý den, ano," odpovím jí. Sice přijme mou ruku se znatelným odporem a raději, než aby se mnou musela mluvit, mi pokyne k výtahu, ale v zápalu adrenalinu, protože taková setkání jsou celkem nepředvídatelná, mi to ticho nakonec vyhovuje.

„Pan Stevenson na vás bude čekat u výtahu," pípne těsně před tím, než výtah zastaví v příslušném patře. Lehce přikývnu, protože jí na to nemám co odpovědět. A slova mi shodou okolností dojdou i ve chvíli následující, kdy spatřím pana Andrewa Stevensona - oproti mé původní představě, která sem přišla s vidinou staršího pána, naproti mně stojícího muže s věkem něco přes třicet, avšak vzhledem, hlavně úsměvem, ze kterého se stoprocentně musela podlamovat kolena všem ženám. Nyní i včetně mě.