Ledové vzplanutí

6.

WILLIAM

Barbara Brownová se od minulého týdne neozvala. Což je upřímně dost stresující, protože bych, jak jsem říkal, očekával, že si své rozhodnutí mě doprovázet na tu party ještě desetkrát rozmyslí.

Jenže ona už je středa, den, který mi způsobuje nemalé vrásky jednak tím, že jsem ráno s největší trapností musel zajet za mámou, aby mi přichystala sako, jednak mlčením ze strany mé asistentky. Ani Shannon, ženská, která pusu prostě nezavře, mi nechtěla nic říct, pouze argumentovala, že se s Barbarou stejnak viděly jen krátce.

To ale kecá, holka.

Spíše ji kryje.

Viděly se spolu určitě vícekrát. Ale vzrušovat by mě to nemělo, protože jak znám sám sebe i dokážu odhadnout Barbaru, do toho, co za těch pár dnů dělala, mi nic není.

Pak si však vzpomenu, dokonce se v duchu musím pochválit, že jsme se sice domluvili na tom, jak se tam společně vyrazíme, ale už ne, v kolik hodin ji mám vyzvednout. A kde, ačkoliv to bych si mohl zjistit z kopie její pracovní smlouvy. Proto vytáhnu z kapsy telefon, abych ji zavolal.

„Halo, Williame?" ozve se nervózním tónem.

„Dobrý den," řeknu rozvážně, „jen jsem se s vámi chtěl domluvit na tom dnešku."

Bože, zní to, jak kdybych domlouval nějakou pracovní schůzku v nějaké nadaci.

„No?"

„Vyzvednu vás o půl osmé. Pošlete mi adresu?" snažím se to co nejdříve zkrátit, jelikož z jejího hlasu cítím mírnou nervozitu i otrávenost.

„Fajn. Adresu vám pošlu v esemesce."

„Díky," odpovím.

„Tak se mějte," řekne nakonec a hovor vypne.

Mějte... pfffff.

Tohle ještě bude sakra náročný den po boku Barbary Brownové. Ta se totiž evidentně nevzbudila s dobrou náladou.

Fajn.

Zvládnout se to bude muset tak jako tak a třeba jí těch několik slíbených skleniček pomůže, aby se trochu uvolnila a zapomněla na to, co se mezi námi v poslední době stalo. To asi ale půjde dost těžko, pravděpodobně jsem jí dost ublížil, soudě také podle slov Shannon, která v případě ženské spravedlnosti vždycky usilovně bojovala.

„Jak by se asi líbilo tobě, kdyby tě za zády někdo pomlouval, a ty to navíc slyšel?" slyším její slova.

Samozřejmě nelíbilo.

„Navíc ona sama za to ani nemůže, Williame."

To už teď chápu, bohužel. Proto si tolik tluču do hlavy a uznávám, že Andrew měl pravdu v tom, když říkal, že je normální ženská. Možná i mnohem více.

***

Dvě minuty před půl osmou zastavím u jejího domu. Je to jeden z těch obyčejných domů na kraji města, který však vypadá dost útulně, čemuž napomáhá i hezky upravená zahrada s několika květinami a okrasnými stromky. Dole u garáže stojí dvě auta – jedno z nich je jistě Barbary, protože ním, když jsme plánovali ten večírek, přijela; druhé pravděpodobně jejího manžela.

Vystoupím u auta a dojdu ke kované brance, na které se nachází zvonek s jejich jménem. Dvakrát jej zmáčknu, než se za pár vteřin otevřou dveře. V nich objeví vysoký blonďák v teplákách s rukama založenýma na prsou s výrazem, který se po spatření mé maličkosti změní ze zvědavého na překvapený.