Ledové vzplanutí

4.

WILLIAM

Když jsem Barbaru Brownovou viděl poprvé, vypadala přesné jako ty ženské, které absolutně rezignovaly na svůj vzhled. Proto jsem byl také rozčarovaný z toho, koho se rozhodl Andrew najmout jako mého osobního asistenta. Přece jen to měl být člověk, který nejenže se bude starat o můj život, což vlastně samo o sobě těžké není, avšak zaujme místo mého společníka, který mě bude doprovázet na společenské události v případě, že Sussane nebude moct se zúčastnit.

Jenže pak jsem ji pár týdnů neviděl, protože jsem ji prozatím nepotřeboval. Byli jsme s týmem na soustředění, měli několik video tréninků i her na ledě. Na to jsem si vystačil sám. Následně mi ale zavolala Sussane, že se tento týden ukáže v Bostonu – byly to už dlouhé tři týdny, co jsme se viděli –, proto mě napadlo, že by bylo fajn uspořádat na její počest večírek s rodinou, kamarády i spoluhráči. A k tomu se paní Brownová hodila víc než dost, jelikož jako ženská má ten smysl pro detail, který nám mužům uniká. Tak jsem ji zavolal.

K mé smůle to však nebyl tak skvělý nápad, jak jsem si původně myslel, protože ta hnědovláska se zelenými očima měla v sobě mnohem více, než si lze na první pohled všimnout.

„Takže ano, jsem tvrdošíjná a impulzivní, jak říkáte, ale zkoumám lidi až poté, co je nějakým způsobem poznám. A to jste vy tehdy stihnout nemohl. Ne za těch pár vět, co jsme spolu prohodili. Za to já jsem za ty hodiny, co tu sedíme, docela dobře poznala vaši povahu. Teda aspoň tu, co pracuje při řešení takových situací."

Tohle byla slova, nad kterými jsem přemýšlel ještě několik hodin poté. Barbara mě jimi totiž dost stlačila, jelikož řekla dokonale bolestnou pravdu. Něco, co jsem sám udělal i přesto, že to na druhých nesnáším. Analyzovat lidi jako obálku bez toho, aniž bych měl možnost je sám poznat, je něčím naprosto odporným a pro druhou stranu jistě i frustrujícím, jelikož většina z nich za svůj vzhled ani nemůže.

Z tohoto důvodu jsem se styděl, stydím doposud a vůbec bych se nedivil, ačkoli se možná opakuji, kdyby mi přinesla výpověď se slovy, že s někým takovým nechce mít nic společného.

Pak mě večer z rozjímání nad mým špatným chováním vytrhla svým telefonátem Sussane. Vždycky bývala málo komunikativní, ale tím, jakým způsobem společně hovoříme v posledních letech, se překonává naše prvotní teenagerská fáze vztahu, kdy nám stačilo si zavolat jednou denně, abychom věděli, že se milujeme i jsme tady jeden pro druhého. Nyní bychom si, kdybych se já nesnažil mezi námi udržovat nějaký kontakt, volali tak maximálně jednou za týden a ještě to by pro ni byl dostatek komunikace se svým snoubencem.

Když už mi ale zavolala, myslel jsem, že se dohodneme na programu v následujících dnech, kdy měla dorazit, avšak Sussane byla v plánování rychlejší. Hned po pozdravu mi řekla, že tento týden nepřijede. A to byla věta, která mi sebrala dnes již podruhé vítr z plachet. Chvíli mi pak samozřejmě vysvětlovala všechny ty příčiny a důvody změny svých plánů, ale upřímně jsem ani ji moc neposlouchal, protože to pro mě byla zrada ve formě porušení slibu, zkrátka nějakého závazku, který pro mě představoval více než obyčejný večírek pro ni, rodinu a přátele. Teď už to byl jen bezvýznamný mejdan, na nějž jsem už neměl náladu a jež jsem později s frustrací zrušil. Na pozdější otázku, jestli Sussane přijede někdy v následujících týdnech, neodpověděla, pouze se zmínila o své nikdy nekončící práci modelky.

Modelky, jasně...

Dříve jsem jí za to obdivoval, protože byla přirozeně krásná blondýnka, která se uměla prodat i bez dalších kosmetických úprav. Dokonce si na tom zakládala, aby vypadala co nejvíce přirozeně. Jenže doba si žádala změnu a Sussane nehodlala za žádnou cenu být pozadu. Začalo to před rokem a půl, kdy si nechala upravit rty – to jsem ještě chápal, potřebovala totiž plnější a širší úsměv na fotky. Za pár měsíců poté to však byla plastika očních víček, která se z mého pohledu nepovedla tak dobře, ale Sussane z toho byla nadšená a rozhodně nekončila. Chtěla svému zaměstnavateli vyhovět co nejvíce, a proto těch úprav přišla celá řada, menších i větších. Avšak ten největší zásah nebyl tak úplně fyzický. To, jak vypadala, koneckonců nemuselo znamenat, že je taková i uvnitř. Nicméně ona byla. Nebo lépe řečeno – se jí stala. Ta holka, co se dokázala rozesmát nad každou pitomostí, se přetvořila v ženu, které jakákoliv sranda přišla úplně primitivní. Ubohá. Snad i trapná. Proto jsem začal nabývat dojmu, i přestože jsem ji stále měl rád, že náš vztah už dávno není vztahem.

Čím tedy?

To bych rád věděl.

Ale vzhledem k tomu, že se s ní nedalo normálně bavit, to byla otázka, na kterou zřejmě nikdy nedostanu odpověď. Pokud ji tedy budu chtít vůbec vědět.

***

Druhý den na tréninku, který se natáhl přes celé dopoledne, jsem byl úplně vypnutý. Jednak za to mohla Brownová, o které jsem nevěděl, co si vlastně myslet, jednak Sussane, která mě šíleně naštvala svou neupřímností.

Spoluhráči na mě samozřejmě poznali, že nejsem ve své kůži, a trenér dokonce vzal stranou, aby mi vysvětlil, že s takovou náladu hokej hrát jednoduše nejde.

Fajn.

Odporovat mu nikdy nešlo – vždycky měl totiž pravdu a dokázal nás hráče odhadovat lépe než vlastní matky.

Později kolem dvanácté – jak se dozvím ze svých hodinek, kde visí u zpráva od Barbary – nás svolá do šatny, aby nám připomenul akci, která se koná za týden. Předsezónní večírek, jak se tomu pracovní říká, je každoroční událost pořádaná pro hráče, jejich partnery, zaměstnance a přátele klubu, na které se diskutuje o nadcházející sezóně. Celé to vlastně funguje jako party, na které mají všichni poslední možnost se zrušit, než to celé týden poté vypukne.

Ne.

To bychom si my hráči přáli.

Pít bychom sice mohli, ale pouze na vlastní nebezpečí. Hned druhý den nás totiž čeká jeden z přípravných zápasů proti Chicagu, jež kromě zkoušení vhodných taktik znamená i možnost dostat se na poslední chvíli do týmu. Z toho důvodu se většina nováčků i pendlerů mezi hlavním týmem a farmou snaží předvést to nejlepší, co v nich je.

„Jestli někoho z vás nachytám s lihem v krvi, dostane letenku na farmu ani nemrkne."

Fakt se nevyplatí dělat kraviny. Ani nic podobného. Bude tam totiž také bulvár, který na nikom v tomhle ohledu nenechá nit suchou.

„Koho si pak vezmete s sebou, je už vaše věc," dodá.

Většina hráčů se tomu zasměje.

Já ale ne.

Nemám totiž přítelkyni, kterou bych mohl pozvat. Sussane by kvůli něčemu tak primitivnímu nepřijela a mamka se Shannon hokeji nerozumí na takové úrovni, aby si ten večer v rámci možností užily.

„A můžu přijít sám?" ozve se od Mikea, zadáka ze třetí formace.

Kluci se znovu rozesmějí, ale když ho trenér odpálkuje se slovy, že má doma přece tak sympatickou manželku, propukne ještě ve větší chláchot.

„Ne já," odmlčí se, „ale Stevs. Ten se vždy prezentuje jako vlk samotář."

Mohlo mě napadnout, že to takto dopadne. Kluci si ze mě a z mé situace dělali srandu celkem pravidelně. Avšak tím, jak mě stále hlodají všechny včerejší situace, se rozhodnu, že tomu učiním přítrž.

„Nemám v úmyslu přijít sám," otočím se na Mikea.

„Nekecej, že se ta tvoje Sussane utrhne ze svého plného pracovního plánu."

Kéž by.

Nebo?

Nebo jsem ji tam vlastně ani nechtěl?

„To asi ne," řeknu upřímně, „ale vezmu ségru, tak se s vámi uvidí velmi ráda."

Ve skutečnosti se na mě vybodne a mně nezbyde nic jiného než přijít sám.

I když...