Ledové vzplanutí

11.

WILLIAM

První třetina končí za stavu 1:1. Vůbec to nejde tak, jak jsem si představovali, ale stále je to přece jen příprava, která slouží k doladění všech menších i větších chyb před oficiálním startem sezóny.

„Takže si to shrneme," začne mluvit trenér, přičemž nám dopodrobna vylíčí všechny nedostatky, připomínky a rady.

Všichni souhlasně kýváme, že jeho slovům rozumíme, ale tuším, že většina z nás se spíše snaží najít ztracený dech. Tento zápas je první po delší době, což pro některé z nás představuje problém s fyzičkou i rozložením sil. Kdo mákl nyní, přijde o síly do dalších třetin.

„Jdeme!" křikne trenér pár minut před startem třetiny následující, která se už nese v jiném duchu než ta první. Lajny se více sehrávají – útočníci posílají na brankáře více střel, obránci zase dokážou více střel blokovat a celkově se hra začíná více podobat hokeji. Někde v polovině třetiny se Maxovi dokonce podaří skórovat.

Páni!

Zrovna nám rozhodčí pískl přesilovku po hře vysokou holí, když se Max během přesilovky rozmáchl od modré a propálil všechny před sebou včetně brankáře. Krásný a hlavně tolik potřebný gól, protože mu snad pomůže zajistit si místo v týmu. Později, jakmile druhá třetina skončí za stavu 2:1 pro nás, za ním v šatně přijdu a lehce jej dloubnu do ramena se slovy, že by měl pít častěji, jelikož tak mu padá nejvíce branek.

„Blbečku," zasměje se a celý polije vodou na znamení, že toho má za včerejšek i dnešek tak akorát dost.

Třetí třetina je pro Chicago poslední nadějí, jak srovnat skóre. Proto nás také od začátku více tlačí, plus samozřejmě hrají na riziko, které je spojené nejen s více střelami snad ze všech dostupných úhlů, ale také s fauly, kterými se prezentují zejména obránci. Jednomu takovému neuniknu ani já, když mě jeden ze beků narazí na mantinel a zapříčiní, že se pod prudkou bolestí svezu na zem.

Skvělé!

To by mi ještě scházelo, abych se hned v prvním zápase zranil. Ještě k tomu, když jsem kapitán a musím své družstvo vést do konce za každou cenu.

Hala ztichne a vzápětí se rozbouří, když se Max s Davidem vrhnou na toho zadáka, který mě srazil. Nejsou v tom ovšem sami – k tomu chicagskému protihráči se ještě navíc přidá jeho další spoluhráč, čímž se hráči rozdělí na dvě proti sobě bojující dvojice.

Písk!

Rozhodčí bitku ukončí, když Max svého soupeře pravým hákem srazí k zemi. To už s mírně ustupující bolestí, zatímco nade mnou klečí náš lékařský tým, z ledu vstanu a pomalým bruslením za potlesku diváků odjedu na třídačku.

„V pohodě?" křikne na mě hned několik lidí.

V pohodě?

Hlava mi třeští, rameno mám v jednom ohni. Je jasné, že dnešní zápas už do konce nedotáhnu, proto se za doprovodu ošetřujícího týmu vydám na ošetřovnu. Tam mě jeden z mediků prohlédne, načež konstatuje, že bude zapotřebí rentgen hlavy i toho raněného ramena.

„Máte se tam s kým dostat?" zeptá se Thomas, ten ošetřovatel. „Samotný jet nemůžete."

Jistěže. S mžiky před očima, které mi nedovolují se normálně soustředit, bych do nemocnice úplně bez problémů dorazil.