Ledové vzplanutí

17.

WILLIAM

Týden uplynul od chvíle, co Barbara to sobotní ráno odešla, a my se od té chvíle neviděli. Vlastně se ani nijak navzájem nekontaktovali – hlavě já jsem ji potom, co se mezi námi stalo, nechtěl ještě více rozrušovat. Zvlášť když mi Shannon v jednom z našich rozhovorů o tom večeru něco málo naznačila.

„Tak co?" zeptá se mě trenér.

Po víc jak týdnu jsem se s tím zraněným ramenem odhodlal jít zpátky na led, abych otestoval jeho funkčnost. Hned po prvních pokusech se maličko více opřít do střely cítím, že je to čím dál tím lepší, což trenérovi vzápětí také řeknu.

„Takže ještě týden a jsi zpátky v sestavě," dodá se smíchem.

Úsměv mu oplatím, protože jsem rád, že nemá potřebu se žádným způsobem vracet k událostem z minulého týdne. Pouze se mě zeptá, jestli jsem si jistý tím, co dělám – to ale s ohledem na všechny ty uplynulé týdny je otázka, na kterou je těžké nalézt odpověď. Hlavně poté, co jsem přežil dost nepříjemný rozhovor se svými rodiči a v konečném součtu i se Sussane, která má v nejbližších hodinách přijet, abychom po těch měsících vyřešili nás společný život.

Konečně.

Konečně se někam posuneme, lépe řečeno uznáme, že náš společný život nemá v našich světech ani kapku místa. 

Jenže z jiné stránky tohoto problému musím počítat s tím, že tak jednoduché, jak si to představuji, tato záležitost rozhodně nebude. Sussane se, jako každá ženská, bude cítit ublíženě, ačkoliv podíl na tomto problému máme oba stejně.

„Pojď dál," řeknu, jakmile se objeví před mými dveřmi. Nejde si při tom ovšem nevšimnout jejich nepřirozeně dlouhých řas a neméně zvětšených tváří.

Co to se sebou zase udělala?

„Dáš si něco?" začnu zdvořile. Dlouho jsme se neviděli a ani jeden, soudě podle jejího i mého výrazu, nejsme nakloněni nějakému přivítání. 

„Jen vodu," řekne tiše, „vše ostatní totiž neprospívá mému tělu."

Aha. Tak tělu.

Zavrtím nad její odpovědí hlavou, ale tu sklenici vody ji nakonec podám.

„Jak se vůbec máš?" zeptám se. Je to však tentýž pocit, jak kdybych se ptal člověka, kterého jsem náhodou potkal na ulici. Tak divné a cizí... vlastně i nucené, abych konverzace nestála.

Sussane nad mou jednoduchou otázkou zamrká těmi svými neskutečně dlouhým řasami, načež odpoví, že se má dobře.

Dobře. To jsem potřeboval slyšet.

Očekávám nicméně, že se má přítelkyně začne zajímat stejnou měrou, jenže první otázka, se kterou na mě vyrukuje, zní: „Kde ji máš?"

Takže Barbaru viděla, minimálně o ni slyšela nebo četla.

Fajn.

Přišlo to rychleji, než jsem původně čekal, ale jisté je, že bych se tomu, i kdybych se nyní rozhodl jí to rozmluvit, v žádném případě nevyhnul.

„No?" naléhá.

„Není tady," odpovím, „normálně tady nebydlí a netráví čas."

A to mě za ten týden napadlo milionkrát ji zavolat, aby přišla. Minimálně si s ní o tom všem promluvit.