Ledové vzplanutí

3.

BARBARA

„To je holý nesmysl!" vykřiknu nevzrušeně.

Avšak vzrušená jsem, abychom byli v tomhle ohledu upřímní, z muže, který se opírá o kuchyňský ostrůvek naproti mně z druhé strany.

Panebože poněkolikáté.

Kdo nebo co tohle božstvo stvořil?

William Stevenson sice působí jako hokejista, ale rozhodně se neprezentuje tím typickými hokejovým vzhledem. Vlasy kratší – po bocích úplně kraťučké, nahoře delší tím způsobem, že mu několik neposedných pramenů občas spadne do čela. Oči pronikavě modré. Jako ta nejjasnější obloha za slunného dne. Tvář? To jediné na něm působí hokejově. V současné chvíli totiž disponuje několikadenním strništěm, které si určitě pečlivě zastřihával. Tělo? O tom se nemusím ani zmiňovat.

Hlavně neslintej, napomene mě něco uvnitř, a vrať se ke své práci.

Zrovna plánujeme nějakou slavnost, kterou William hodlá uspořádat u sebe doma pro své spoluhráče a rodinu. Jeho představy ale v žádném případě neodpovídají realitě, protože na to, aby je zrealizoval, má až příliš málo času. Je pondělí a oslava měla být v pátek.

„Ale vy to jistě dokážete," umane si.

A co dokážete vy, pane Stevensone?

?!

„Williame ne!" křiknu znovu. „Nikdo to nedokáže. Copak to nedokážete konečně pochopit?"

Chvíli se v něm vážně poznávám. Jedná tvrdohlavě za každou cenu.

„Ale Sussane to tam chce. A já jsem jí to slíbil!"

Panebože.

Jméno Sussane bylo od chvíle, co jsem přišla, zmíněno asi stokrát. Už na něj začínám chytat alergii, a to tu osobu ani nemusím poznat.

„Tak jestli to ta vaše krasotinka tak chce," mluvíme o cateringu z japonské restaurace, která ovšem sídlí na druhém konci země, v Seattlu, „tak ať zvedne ten svůj milionový zadek, sedne do letadla a zaletí si to s nimi domluvit. Jiná možnost není."

Do té japonské restaurace jsme volali už třikrát. Poprvé to byla pohoda. Podruhé už mi přišlo, že otravujeme, tak to zkusil William sám se svým jménem. Bezúspěšně. Stevenson nezabírá. Potřetí jsem se naštvala a zkusila to ještě jednou, vysvětlila situaci, a nakonec i naléhala. Možná trochu vyhrožovala? Zkrátka se nestalo nic. Odmítli. Odmítli velký balík peněz je proto, že si zakládají na té nejlepší kvalitě svých pokrmů, a to s ohledem na přesun nemohli dodržet.

K čertu s nimi, bouchnu naštvaně do stolu.

William si mého rozhořčení všimne. Jsem totiž dost naštvaná, což občas nejde udržet uvnitř mě samé.

„Jiná japonská restaurace to být nemůže? V Bostonu jich jsou desítky."

„V jiné jí to nechutnalo."

Ach bože.

„A vám?"

„Vyloženě japonské jídlo nesnáším," odpoví zcela bez emocí.

„A co máte rád?" zajímám se, abych svého zaměstnavatele alespoň ještě v něčem poznala.

„To není vaše starost, Barbaro," odmlčí se, „tohle je večírek pro Sussane. A musí být přesně podle toho, co má ráda."

„Tak proč si to ksakru nenaplánuje sama?"

Už zase mi vyletí z pusy něco, co jsem před tím nepromyslela. Toho si William pravděpodobně všimne. Ale nezamračí se. Jen zakoulí očima.