Ledové vzplanutí

13.

BARBARA

Co se to za ty dva dny stalo, sama jen stěží chápu.

Když ale pominu celý ten zpropadený večírek, který mi v hlavě bude bublat ještě dlouho, je tady také ten večerní přípravný zápas, který nedopadl úplně podle mých představ, zvlášť když jsem musela Williama Stevensona převléct jako mimino a to jeho božské tělo odvést na rentgen. Nebylo to však z celého večera patrně to nejhezčí ani nejtíživější, protože přišly věci, které mě ranily a současně i výrazně posunuly ve vztahu k tomu černovlasému hokejistovi. 

V prvé řadě jsem ještě před odjezdem do nemocnice musela čelit jeho poněkud žárlivému výstupu, který mě překvapil i ranil současně. Co je mu sakra do toho, s kým jdu na večeři? Pouze pro něj pracuji, nejsem jeho přítelkyně ani manželka. Na druhou stranu... William dle mého názoru na Matthewa žárlil, protože Wilder mu chtěl opět něco sebrat. Během tohoto výstupu se ovšem stalo něco, na co jen stěží dokážu zapomenout.

Obejmul mě.

A nebylo to obětí, kterým se počastují přátelé. Bylo to gesto, jež se mi vrylo hluboko do paměti, a nad kterým jsem musela přemýšlet celý zbytek večera, který jsme trávili společně u něj doma.

„Byla byste dobrá máma."

Překvapilo mě, že zrovna tohle toho modrookého muže napadlo, protože to byla slova, která pro mě samotnou představovala hlubokou bolest, něco, co jsem sama nedokázala ve své hlavě zpracovat. Jenže on, William Stevenson, se za ty týdny ve svém chování změnil nepopsatelným způsobem, že mě ta atmosféra a vše okolo přemohlo natolik, až jsem se rozhodla mu se vším svěřit.

„Až jsem se po dlouhých týdnech vyléčila, sdělili mi tu nejkrutější věc na světě."

William se na mě při těchto mých slovech díval s tou největší upřímností, jakou jsem v jeho očích za tu dobu viděla. Vůbec nevadilo, že seděl polonahý ve vaně a já zamokřená od toho, jak jsem mu kropila žínkou rameno. Ta chvíle se stala něčím, co mě snad i donutilo na toho muže změnit pohled.

„Ale stalo se to už dávno, takže bych s tím měla být v pohodě."

„A jste?" zeptá se William.

Jsem?

To je přinejmenším skvělá otázka, jelikož bych na ni už dávno mohla znát odpověď, nicméně s tím, jak velkou prioritu pro mě děti v životě znamenaly, se s touto ránou pravděpodobně nikdy nevyrovnám.

„Nevím," odpovím tiše, „nechejme to raději být."

William po dlouhých vteřinách, jako kdyby se rozmýšlel, zda na tohle téma opustit, nakonec přikývne. „Jste smutná?"

Smutná?

„Spíše naštvaná," řeknu rázně, „na smutek zbývá jen málo času."

„A na mě?" zeptá se.

Na něj? Na toho černovlasého muže?

Místo odpovědi mě nenapadne nic lepšího než jej postříkat vodou. „Vás bych za to, co jste o mě vyprávěl svému bratrovi, měla aspoň desetkrát uškrtit!"

To jej pobaví do takových mezí, že zdravou rukou mi můj cákanec oplatí. „Možná přece jen bylo dobře, že jste to slyšela," odpoví.

„Proč?" přiletí další cákanec.

„Vždyť se na sebe podívejte," řekne, zatímco mě zdravou rukou stáhne do vody tak, že vypísknu jako malá holka i si namočím jediné oblečení, které tady s sebou mám.