Ledové vzplanutí

12.

WILLIAM

Po tom obejmutí se mnou až do příjezdu k nemocnici Barbara nepromluví. Pouze křečovitě svírá volant a u toho docela dost hluboce dýchá, až jsem mám dojem, že v tom autě dusí. Když se jí na to však zeptám, odpovědi se samozřejmě nedočkám. Teprve po příchodu na rentgen se na mě odváží promluvit, a to ve chvíli, kdy mě volají do kabinky, abych se svléknul.

„Ukažte," zvedne se z lavičky, „pomůžu vám to sundat."

Sice spolu za dost zvědavých pohledů všech přítomných vstoupíme do kabinky, kde mi pomůže si sundat bundu i triko, ale jakmile vyjdeme, pro mé překvapení se už netváří tak naštvaně. Pořád ale mlčí.

„Pan Stevenson?" zavolá si mě doktor dovnitř.

Zvednu se, avšak sám. Barbara na mě sice hodí ten svůj starostlivý pohled, ale pochopím, že nechce být vlezlá a raději mě nechá jít samotného.

„Takže," odmlčí se doktor, „vaše rameno je pouze naražené."

Uffff.

„To je skvělé," rozzářím se.

„To sice ano," namítne doktor a sundá si brýle, „ovšem i tak budete muset být minimálně čtrnáct dnů v klidu."

To už tak uffff není.

Myslel jsem si, že to bude tak maximálně týden, co budu mimo.

„A samozřejmě pečlivě s tou rukou cvičit," pokračuje, „sestra vám to dá ještě do ortézy."

Vyjdu z ordinace se zprávou a rukou v ortéze. Barbara ke mně ihned vstane a tím nejvíce přátelským projevem mě chytne za zdravé rameno.

„Tak co?" promluví poprvé od chvíle, co jsme vyjeli z parkoviště u stadionu.

„Je to pouze naražené," utrousím, „čtrnáct dní si dám pohov při lehkém tréninku, pak se zkusím znovu dostat do hry."

„A co hlava?"

Pravda, na tu jsem zapomněl.

„Asi v pohodě," odpovím se smíchem, „hodíte mě prosím domů?"

Přikývne.

Po půl hodině zastavíme u domu. Barbara rychle vyleze a pomůže mi se dostat z místa spolujezdce.

„Co teď? Budete potřebovat mou pomoc?"

Tentokrát přikývnu já.

„Tak fajn," odpoví, „pojďte."

Společně dojdeme do kuchyně, kde se posadím na jednu z barových stoliček, zatímco Barbara bez otálení začne z mé tašky vyndávat všechny špinavé věci a házet je na zem směrem ke koupelně. Pak je posbírá a během pěti minut s nimi zapne pračku, přičemž se mě neopomene zeptat, jestli si chci dát tu sprchu, jak jsme se původně bavili.

„Samozřejmě uteču na druhý konec USA, abyste se nestyděl."

To by sice bylo fajn, ale obávám se, že bych se se svou bolestí hlavy a jednou rukou v ortéze vysprchovat nedokázal. Proto taky vstanu a přijdu za ní do koupelny, abych ji tuto stydlivou skutečnost sdělil.

„Ale plavky snad máte, ne?"

Se smíchem nad její otázkou pozvednu obočí.