Pianista ✔️

0. kapitola - Osamělý svět

Alena, pojmenována svou matkou po její zemřelé kamarádce. Alenčina matka to považovala za druh uctění památky, Alena za prokletí nebo přinejmenším za předzvěst něčeho špatného. O první Aleně toho nevěděla moc, zemřela prý mladá, studovala na lékařku a měla ráda impresionisty. Maminka o ní vyprávěla, když byla malá, takže to pro Alenu znělo spíš jako nějaká pohádka. Nepředstavovala si maminčiny zážitky jako skutečné události. Alena První, sudička, mrtvá kmotřička, neustále se vznášející vzpomínka.

Alenka byla talentované dítě, všestranně rozvinuté, zvídavé a šťastné. Kdyby se měl natočit film o mladé dívce, ona by byla nejlepší volbou.
,,Ty to jednou dotáhneš daleko."
,,Rodiče na tebe musí být hrdí."
,,Ta vaše holčička vám přináší jen radost."
,,Ty jsi tak šikovná. Hlavně ale neusni na vavřínech a neustále na sobě pracuj, abys nebyla jako všichni ostatní." Tyto věty slýchávala denně a budilo to v ní pocit zodpovědnosti. Všichni v ni věřili, nebylo pro ně překvapením, když malá Alenka vyhrála nějakou soutěž, měla na konci školního roku samé jedničky nebo se přihlásila na kurz moderního tance. Rodiče si od ní slibovali zářnou budoucnost, společenské postavení a všeobecnou úctu u lidí. A Aleně se skutečně nějaký ten čas dařilo plnit jejich očekávání. Stíhala trojnásobek činností ostatních vrstevníků. Jezdila na soutěže, vystupovala se zpěvem, ve volných chvílích se učila matematiku napřed. Nestěžovala si, nebyla unavená, tvrdě dřela a u toho všeho se stíhala mile usmívat. Rodiče jí poskytovali vše. Finance i podporu. Nemohla jim nic vytknout. Nikdy jí nic nevyčítali, slavili každý její úspěch a ona za to byla vděčná.

Takhle by to pokračovalo dál, nebýt toho zlomového okamžiku. Tento den se Aleně převracel v hlavě po zbytek jejího života. Neustále ležel v jejím mozku a kroutil se jako shnilá a páchnoucí forma života. Spíš parodie na formu života. Zrodilo se totiž něco ničivého. Snažila se zapomenout, jak hloupě se to událo, ale nešlo to. Pořád přemýšlela, jestli nemohla něco změnit, nějak zvrátit svůj osud. Některé změny potřebují spouštěč, jiné prostě jen tak propuknou. A to Aleně vadilo nejvíc, nebylo k tomu pořádné vysvětlení. Byl to čtvrtek (jako každý jiný čtvrtek, který trávila na základní umělecké škole), hodina zpěvu, Aleně bylo třináct let. Dokonce si vybavovala počasí, které se schovávalo za průhlednými záclonami.
,,Alenko, za dva měsíce bude koncert. Měla by sis vybrat píseň," řekla její učitelka. A v tu chvíli, v jedné jediné nepochopitelné vteřině, Alena pocítila hrůzný strach. Chtěla utéct, nic jiného. Najednou představa vystupování před lidmi byla nesnesitelná. Ani nevěděla proč, ale zavrtěla hlavou.
,,Já nemůžu," odpověděla prostě. A už jí to nikdy nikdo nevymluvil. Postupně odešla ze všech kroužků a rodiče si mysleli, že to je jen špatné období, které přejde. Nepřešlo. Takže od svých třinácti let se otevřel nový život Aleny Blatné.

Osamělý a nepojmenovaný svět, řekla by samotná Alena. Žádné výstavy, nákupy, rozhovory. Stranila se i svým přátelům. Následně už žádné přátele neměla, kromě jediné a nejlepší přítelkyně. Spolužáci ji považovali za arogantní podivínku. Proč by jinak nepřijala jejich vstřícnost? Nevěděli, jak tísnivý pocit obývá její tělo. Ona jim to sama od sebe taky nedokázala říct, stejně by to znělo, že nenávidí lidi a lidé by si to brali osobně. Mrzelo jí to, protože toužila po pochopení, ale kdyby se někdo z jejího okolí choval přesně jako ona, taky by nebyla k tomuto hypotetickému člověku empatická. Chtěla to změnit, překonat to. Párkrát šla ven. Někdy dokonce i mluvila s lidmi. V některých případech to byli skutečně milí lidé. Ale nikdy to nedopadlo dobře. Vždy se v ní něco vzpříčilo a ona si musela vymyslet výmluvu, aby opustila společnost. Později už prostě a jednoduše utíkala. Nezkoušela se už ani omlouvat, vymýšlet lživé události nebo povinnosti. Tímto způsobem prošla základní i střední školou. Pak rodičům oznámila, že na univerzitu nepůjde. Přijali to, za to Alena děkovala Bohu. Našla si práci, nijak náročnou, nijak záživnou. A i když přicházela s lidmi do kontaktu, nebylo to tak časté, aby to nezvládla. ,,Vždyť máš na víc."
,,Určitě po roce poznáš, že vysoká škola je lepší."
,,Kdybys studovala, mohla by sis najít lépe placené zaměstnání." Tyhle narážky putovaly do jejího ucha hlavně z široké rodiny a přátel rodiny. Takže, i když rodiče jí nic špatného neřekli, ostatní to Aleně vynahradili stonásob. I tak zůstala v práci, protože to bylo docela snesitelné. Ráno, přesně v 4:20, zazvonil budík, vstala, přetrpěla práci, přišla domů a spala. Vzbudila se v noci a usínala za svítání, kdy za pár hodin znovu musela vstát. Bydlela stále u rodičů, každý měsíc jim dávala třetinu výplaty, i když to po ní nevyžadovali. Všechny nákupy i osobní záležitosti vyřizovala přes internet. Vše jen proto, aby nemusela jít ven.