Je to správný? [YZOMANDIAS]

Ticho před bouří

Ráno jsem se probudila, a jak jsem se zvedala z postele, zase mi hlavou probíhalo to ticho. Nic se nezměnilo. Bylo to už několik týdnů, co jsem ho neviděla. Ani zprávu, ani telefonát. Vlastně to byl skoro klid, na který jsem si zvykla. Táta už byl v práci, Martina byla někde v kuchyni, jak to obvykle bývalo. Snídala jsem sama, v tichu, které bylo normální. Ale to ticho bylo jinak. Něco jako prázdnota. Něco, co jsem nechtěla cítit, ale nemohla to vypustit.
Včera jsem se sešla se skupinkou kamarádů, ale nějak mě nebavilo nic, co se kolem mě dělo. Byli ve své náladě a já se trochu ztrácela. Potřebuju asi jen chvíli klidu nebo úplně vypnout.
„Tak co, půjdeš?" Andrea mi píše. Tobias dělá nějakou akci u něj doma. Spoustu lidí na což nemám náladu ale taky spoustu alkoholu, mohla bych vypnout hlavu. „Možná jo" odpověděla jsem.
Zase mi začaly hlodat myšlenky. Jakub. Byl to přece ten, kdo mi najednou začal v hlavě trochu víc rezonovat. Ale stejně – už to je dlouho, co jsem o něm něco slyšela. Má svůj, dospělej život a já svůj. A teď se to mezi námi nějak vypařilo. Někdy jsem se zamyslela, jestli mi vůbec chybí. Jsem zvyklá na to, že mezi námi bylo někdy ticho. Ale stejně – přece jen to bylo jiné, když byl poblíž. Šla jsem na chvíli na procházku. Město bylo v klidu, lidé chodili kolem, smějí se, povídají si. A já se cítila jako divný stín, co kolem nich jen proplouvá. Vzala jsem sluchátka, pustila si nějakou hudbu, která mi pomohla trochu se odpojit. Vzduch byl studený, ale příjemný. Nezáleželo na tom, kam jdu, jen jsem potřebovala být venku.
Slyšela jsem, jak mi vibruje telefon v kapse. Možná zpráva. Možná od Áji nebo Tobias, ale i když jsem to věděla, nějak jsem to neřešila. Nechtěla jsem to teď řešit. Otevřela jsem zprávu až doma. Byla to Ája, něco o tom, že ona dneska na tu akci jde.
„Co zase blbneš?" Martina se objevila ve dveřích, se sklenicí vody v ruce. Bylo to její obvyklé, jak se občas ptala, co dělám. Má to už zvykem.
„Nic," řekla jsem jen a zaměřila se na telefon.
„Máš nějaký problémy?" Zeptala se znovu, ale já se nechtěla otevřít. To, co se mi honilo hlavou, bylo složitější, než aby to mohla pochopit. Nemůžu jí vykládat jak mi něco chybí a že je to možná její víc jak třicetiletej syn.
Byla to ta doba, kdy si člověk začal uvědomovat, že někde něco chybí, ale vlastně ani neví, co. A já to věděla, ale nechtěla jsem to přiznat.

@bendova.s
-okey, ja nevim jestli jit uplne
Odepsala jsem i když mě to začíná lákat a pravděpodobně půjdu.

@ajivojaskova
-pojď, bude tam hodně lidí a my sme spolu dlouho nikde nebyly

@bendova.s
- tak kdyz se prijdes nachystat k nam🙄

@ajinavojaskova
- tss, v 7 u tebe
Zprávu jsem jí olajkovala. Takže půjdu, vyberu si oblečení a jdu si lehnout do postele k mobilu než přijde Andrea.

Dveře se otevřely, Ája vběhla dovnitř a okamžitě zaplnila pokoj svou energií. "Jsem tu! Máš nějaký lesk na rty? Ten můj došel a nechci vypadat jak mrtvola ale vím že ty lesky moc nepoužíváš"
"Jo, někde něco bude," zamumlala jsem, zatímco jsem hledala v šuplíku. Ája byla vždycky ta, co zvedla náladu, i když jsem to moc nepotřebovala.
Za necelé dvě hodiny jsme byly obě hotové – vlasy narovnané, oči lehce zvýrazněné, uplé šaty, bundičku a bílý air force. Tobias nás měl vyzvednout u mě doma, protože prý chtěl udělat grandiózní vstup na vlastní akci. Typický.

Tobiasův dům už na dálku pulsoval hudbou. Téměř všichni z našeho ročníku tam byli, někteří už dost v náladě. Vonělo to po alkoholu a levných parfémech, a na verandě někdo kouřil cigaretu.
„Holky! Konečně!" Tobias nás přivítal, jako kdybychom byly královny večera. ,,Jo, jasně," zasmála se Ája a šťouchla ho do ramene. „Kam s bundama?"
„Ložnice rodičů, jako vždycky," mávl rukou a vedl nás dovnitř. Hudba duněla tak hlasitě, že jsem sotva slyšela Áju, jak něco křičí vedle mě. Šla rovnou tančit, zatímco já jsem se rozhodla prozkoumat kuchyň, kde Tobiasova parta míchala koktejly z toho, co našli v lednici. „Sabino! Pojď sem, mám pro tebe speciál," Tobias mi podal plastový kelímek s něčím, co vypadalo jako směs džusu a vodky. „Díky," odpověděla jsem, i když jsem to zpočátku jen držela v ruce. Potřebovala jsem chvíli na aklimatizaci.
Po pár hodinách už byla party v plném proudu. Ája tančila jako blázen, Tobias flirtoval se dvěma holkama najednou, a já jsem nakonec skončila na gauči s několika dalšími lidmi, co se smáli nad nějakou hloupou historkou. Nebylo to špatné, ale pořád jsem měla pocit, že tam nějak nepatřím.
„Hej, jsi v pohodě?" Tobias se ke mně naklonil, když si všiml, že moc nemluvím. „Jo, jen trochu unavená," zalhala jsem a natáhla se po kelímku s posledními zbytky drinku. „Dobře, ale kdybys něco potřebovala, řekni. To je moje párty, tak ať jsi happy!" zasmál se a zmizel zpátky mezi tančící dav.
Byly skoro tři ráno, když jsem konečně přemluvila Áju, že je čas jít. Trochu protestovala, ale nakonec se nechala přesvědčit. Tobias nám zamával z okna, když jsme odcházely, a já jsem si v duchu oddechla.
„To bylo fakt dobrý," prohlásila Ája, když jsme šly ulicí zpátky k mému domu. „Vidělas toho kluka s červenou mikinou? Celej večer po tobě koukal."
„Jo, jasně," odpověděla jsem automaticky, i když jsem si toho ani nevšimla. Moje myšlenky byly úplně jinde.
Doma bylo ticho. Martina spala, táta taky. Pomalu jsem se vplížila do pokoje, převlékla se do pyžama a svalila se na postel. Hlava mi hučela od hudby, tělo bylo unavené, ale aspoň jsem na chvíli zapomněla na všechny ty otázky, co se mi poslední dobou honily hlavou.
Možná to nebylo tak špatné. Možná jsem si jen potřebovala připomenout, že život jde dál, i když je někdy úplně zmatený. Zavřela jsem oči a nechala se pohltit tichem.