Je to správný? [YZOMANDIAS]

Zase jindy

Město venku pomalu usínalo, ale já seděla v autě, které pomalu brzdilo, jak Jakub parkoval na okraji ulice. Můj pohled se zabodl do okna, jak se svět kolem nás míjel. To, co mi Jakub řekl, mi pořád hučelo v hlavě. Že by se mnou chtěl prcat.
Zase jsme byli spolu, ale něco mezi námi bylo jinak. Jakub vypadal úplně v pohodě, jako vždycky. Jenže já? Měla jsem v sobě ten jeho komentář. Ty slova mi pořád zněla v uších, jako by se mi vracely v každé pauze mezi tím co si povídáme. Všechno, co jsem chtěla, bylo zapomenout na to, co jsem slyšela, ale věděla jsem, že to nejde.
„Tak co, chceš jít ven?" zeptal se Jakub, když zaparkoval. Otočila jsem se k němu. „Co?"
„No... nebo chceš sedět v autě? Jenom cígo venku třeba". V jeho očích bylo něco, co jsem nedokázala úplně přečíst, ale cítila jsem to. Jakoby to napětí mezi námi nemohlo zůstat ignorováno. Jakub se natáhl, vzal cigaretu a pomalu ji zapálil, aniž by mě přitom pořádně pozoroval.
,,Jo" odpověděla jsem a snažila se držet pohled na ulici, na všechno jiný, jen ne na něj. „Máš něco v plánu, nebo co?"
„Jen se trochu projít. Máme čas, tak proč ne," řekl Jakub a zasmál se, ale ten smích zněl jinak. Moc dobře ví že to co řekl pro mě znamená víc než pro něj. Neulehčoval mi to.
Vystoupila jsem z auta, snažila se neotáčet, neohlížet se zpátky. Jakub mě následoval a já věděla, že každý krok, který udělám, bude nějakým způsobem ovlivněn tím, co mi řekl včera. Na chvíli jsme kráčeli v tichu, ani jeden z nás neřekl nic. Měla jsem pocit, že na to, co říkal, už nikdy nebudu mít odpověď. Prostě to viselo ve vzduchu mezi námi, a já to nedokázala vyhnat.
„Hele," řekl Jakub náhle, po chvíli, co jsme šli, „to, co jsem řekl... to nebylo nic, co bych myslel jen tak. Prostě... to tak je."  Cítila jsem, jak mi ztuhla ruka, kterou jsem měla v kapse. Měla jsem do teď pocit, že si z toho dělá legraci nebo že to pro něj neznamenalo tolik, ale teď to vypadá, že to tak není. „To je fajn," odpověděla jsem, i když jsem věděla, že to není fajn.
„No, to teda" řekl Jakub a jeho tón byl najednou vážnější. „Ale nemusíš se kvůli tomu cítit nějak... divně. Prostě se mi líbíš, tak jasně že bych se s tebou vyspal. Ale nebude to nic, co bys musela hned řešit. Jestli nechceš tak se to nestane."
Jen jsem pokrčila rameny a podívala se na něj. Nevim co si mám myslet. „Jen to prostě nech bejt," řekla jsem nakonec. „Nepotřebuju, abys mi to pořád připomínal."
„Nikdy jsem to nechtěl připomínat, je to jen sex" řekl Jakub a v jeho hlase bylo něco, co jsem nečekala Možná chce zase ukázat že ho to přece nezajímá.
„Ale prostě to vím, že se ti to motá v hlavě. Ale nemusíš nic dělat. Chci jen, abys věděla, že to není nic, na čem bych trval."
Všechno se mi zamotalo ještě víc. Jakub to měl všechno tak jednoduché. On to řekl a teď to neřešil. A já byla ta, která musela přijít na to, co s tím. Chvíli jsme ještě šli, dokud jsem nezastavila a neotočila se.
„Prostě to necháme být," zopakovala jsem, i když to pro mě vůbec nebylo tak snadné, jak jsem to říkala. Jakub na mě chvíli koukal, a pak přikývl.
„Jo," řekl jednoduše. „Můžeme to nechat být, dokud to nebudeš chtít"
A i když jsem chtěla říct něco dalšího, nic mi nenapadlo. Bylo to jako zůstat na místě, kde už nemůžete udělat krok zpátky.