Weird life in Beacon Hills /CZ/

Chapter VII. - I will find what you're hiding

Strnula jsem v polovině kroku. Neodvážila jsem se pokračovat, ale ani jsem si netroufla se otočit a podívat se, odkud výstřel šel slyšet. Nervózně jsem si spletla prsty do sebe a přemítala jsem o tom, co by se stalo, kdybych se pohla nebo se rozutíkala. Střelec může být blízko, ale i daleko. Třeba je to jen lov za zvířaty a nebo je to, ta horší představa, nějaký psychopat s pistolí, který beztak utekl někde z blázince. Blbý teorie, já vím. Měla bych se přestat dívat na ty filmy. Nakonec jsem se hluboce nadechla a ne moc odvážně jsem se opatrně otáčela směrem, odkud hlasitý zvuk šel.

Nestihla jsem se ani zorientovat a už jsem ležela na zemi, při čemž jsem zavřela oči. Hned na to se ozval další výstřel, který byl ale mnohem blíž než předtím. Zrychleně jsem dýchala a snažila jsem se zjistit, co mě dostalo k zemi. Když jsem, bojácně, otevřela oči, nedivila bych se, kdybych spadla i normálně. Nade mnou se skláněl Derek a to nejzajímavější? Bez trička. Vypadal zadýchaně, nejspíš běžel a v jeho očích se zračila ta krásná modř, kterou jsem už jednou zahlédla. Když se na mě podíval, párkrát zamrkal a modř zmizela. Vystřídala ji obvyklá zelená.

Vyjeveně jsem se na něj dívala, na moment jsem úplně zapomněla myslet, ale opět mi to naskočilo, když se ozval už několikátý výstřel za sebou a následně hlasité volání Derekova jména. Dotyčný nade mnou zavrčel, ne... on vážně zavrčel, jako zvíře, a pohotově se postavil na nohy. Ihned na to jsem byla vytažena vzhůru za pomoci až moc silné paže a už bych něco řekla, nebýt dalšího výstřelu. Tentokrát kulka narazila do stromu asi metr od nás. Chtěla jsem vyjeknout, ale zabránila mi v tom Derekova ruka, která překryla mou pusu. Skoro, jako by to čekal.

,,Nekřič a poslouchej mě. Teď budeš utíkat, dobře? Jak nejrychleji umíš, jasný?'' zašeptal mi u ucha naléhavě. Váhavě jsem přikývla, plně zmatená situací. Co se děje? Chtěla jsem se zeptat, ale jaksi jsem k tomu neměla možnost. ,,Utíkej někam do města nebo domů. Sežeň Stilese a řekni mu, ať zavolá Scottovi, ten už bude vědět.'' Poté jeho ruka zmizela. Byla jsem lehce, dobře, nebudu si nic namlouvat, hodně vykolejená. Někdo tu střílí a Derek čirou náhodou utíká? Sakra, chci vědět, o co jde!

,,Kam půjdeš ty?'' optala jsem se rychle, ale Derek mi moc nevěnoval pozornost. Díval se do dálky a když jsem se tam podíval taky, viděla jsem tři muže, v rukou držící zbraně. Přibližovali se k nám a přitom se něčemu smáli. Ten smích byl hlasitý, skoro jako by chtěli, aby byli slyšet. Co je to za magory?! Párkrát vystřelili kolem sebe. Na to jsem zareagovala tichým vyjeknutím.

,,Není čas!'' sykl Derek a pevně mě chytil za zápěstí, až mi tam křuplo. Rozeběhl se směrem z lesa a mě nezbývalo nic jinýho, než utíkat taky a držet s ním krok, což nebylo tak lehký. Byl až v neuvěřitelné kondici, moc rychlý, abych mu stačila a navíc jsem málem párkrát zakopla, když jsem se na něj zadívala. Takže se mi nakonec zdálo, že kvůli mě trochu zpomaloval. Za náma se ozývaly stále tlumící se výstřely, které započaly ihned, jakmile jsme se rozeběhli a pod náma začaly křupat větvičky. Volnou rukou jsem si snažila krýt hlavu po čas utíkání.

Po - snad - nekonečném běhu jsme zastavili, daleko od místa, kde šlo slyšet hlasité střílení a Derek mě konečně pustil. Ihned jsem si zápěstí promnula, na chvíli jsem přemýšlela, jestli není zlomené, ale vypadalo to v pohodě. Zdálo se, že jsme je ztratili z dohledu, za což jsem byla ráda, ale moje plíce protestovaly už po první minutě běhu. Na tohle nejsem zvyklá.

,,Utíkej!'' rozkázal mi pevným hlasem Derek, který se taky vydýchával a bez dalších slov se rozeběhl opačným směrem ode mě. Hned, jak se ke mě otočil zády, jsem si všimla velké krvavé skvrny, která byla po celém jeho rameni. Je postřelený! Chtěla jsem se rozeběhnout za ním, ale on se na mě v běhu otočil a než jsem ho ztratila z dohledu, mávl na mě rukou, ať běžím. Nedohnala bych ho. Brzy už jsem byla sama.