Weird life in Beacon Hills /CZ/

Chapter VIII. - Stop lying to me!

Tak jo, tahle kapitola se mi moc nelíbí. Je dlouhá, zdá se mi, že nedává smysl a moje postava Violet si tam dělá co chce. Neměla jsem nad ní kontrolu - to se někdy stává no....

Každopádně budu ráda za každý názor na tuhle kapitolu, i ty negativní (taky budu ráda, když zjistím co se nelíbí) a přinejhorším bych tu kapitolu napsala nějak znovu :))
Kapitoly budu snad vydávat už normálně... Jednou týdně (škola!!), možná dvakrát :)

Nebe se zatáhlo a až na malé vyjímky bílých obláčků, bylo všude jen mračno. Schylovalo se k bouřce, takže jsem zavrhla všechny večerní plány, které jsem měla a schoulila jsem se do postele, kde jsem si četla nějakou knihu co jsem našla. Vedle mě na stolku jsem měla položený hrnek s čajem a zakusovala jsem sandwich se salámem. To mám od Stilese, on snad nejí nic jinýho a přešlo to na mě. A je to sakra dobrý, musela jsem se zasmát nad tou myšlenkou.

Navíc se mi podařilo potlačit všechny ostatní myšlenky co se týče postavy v kápi – musím vymyslet kratší název – nějakého zvířete, co mě napadlo, svítících očích a taky Dereka. No dobře, on byl to jediné, co jsem měla v hlavě. Proč byl u školy v dobu, co jsme tam byli taky? Určitě si nešel pokecat s Harrisem. Pořád mám v mysli vypálené ty jeho modře svítící oči, které se během vteřiny změnily na jeho obvyklé zelené. Je tohle normální? Možná tak ve filmech.

Natáhla jsem se pro hrnek a poté se napila zelenýho čaje, jelikož jsem po malé svačince dostala žízeň. V tu samou chvíli, kdy jsem pila, udeřil první blesk. Lekla jsem se natolik, že mi čaj zaskočil a ten zbytek, co zůstal v hrnku, se rozlil na moje tričko. Skvělý!! Snažila jsem se zastavit kuckání, které mi znemožňovalo dýchat. Do očí se mi tlačily slzy, které chtěly na povrch. ,,Blbý lekání!'' zaklela jsem, když jsem se konečně byla schopná pořádně nadechnout.

Naštvaně jsem vstala z postele a automaticky jsem si vyslíkla tričko. Pohodila jsem ho na zem a natáhla jsem se pro jiné, které bylo přehozené přes židli. Přešla jsem k oknu a s trikem v rukou jsem sledovala mračna a občasné blýsknutí. Na jednu stranu to bylo děsivé, ale na tu druhou – to bylo nádherné. Perfektní kombinaci to tvořilo ale tehdy, když začalo pršet a to dost silně, takže po pár sekundách nebylo skrz okno vidět nic. Jen kapky deště. Povzdechla jsem si, když jsem si přetáhla triko přes hlavu.

,,Violet!'' slyšela jsem zezdola volat tátu. ,,Pojď sem dolů! A vezmi s sebou i Stilese!''

,,Jasně!'' křikla jsem na něj zpátky. Co může chtít? Dozvěděl se od Stilese, že jsem byla v lese?! Polil mě strach, ale pak mi došlo, co se v tom lese událo a že nemá nejmenší důvod tohle tátovi říkat. Snad se nepletu. S potřesením hlavy jsem vyběhla z pokoje a zaklepala jsem na dveře toho Stilesova. Čekala jsem, až otevře nebo až se alespoň ozve, ale nejspíš se k tomu neměl, protože ani po minutě se nic nedělo. Opřela jsem se hlavou o zeď vedle dveří a trpělivě jsem dál čekala. Věděla jsem, že v tom pokoji je. Pořád tam chodil a sem tam jsem slyšela, jakoby něco přehazoval z místa na místo. ,,Tohle není sranda! Táta nás volá, otevři!'' zavolala jsem na něj, stále trpělivě. Nebo jsem se alespoň snažila, aby to znělo trpělivě.

Ale nic se nedělo. Asi po další půl minutě jsem zamračeně chytila kliku dveří a hodlala jsem otevřít, ale přesně v tu chvíli se otevřelo a ve škvíře se na mě šklebila Stilesova hlava. ,,No jo, vždyť už jdu!'' protáhl otráveně. ,,Nemáš žádnou trpělivost,'' zakroutil hlavou se smíchem.

,,Nemám?'' překvapeně jsem se odhoupla od zdi. ,,Věř mi, moje trpělivost byla velká,'' řekla jsem na obranu a ustoupila jsem o krok ode dveří. Stiles se mlčky škvírou protáhl tak, aby nebylo do pokoje vidět, ale to jsem se rozhodla ignorovat. ,,Tak jdeme,'' zamručela jsem a oba jsme se vydali po schodech dolů.