Weird life in Beacon Hills /CZ/

Chapter XI. - And you are...?

Nemůžu uvěřit, že jsem tohle konečně zveřejnila!  Po takové době -.- Omlouvám se

,,Však ty mi ještě pomůžeš. Pamatuj vše co jsem ti řekla.''

,,Violet, vstávej. Musíme jít,'' volal na mě z dálky bratrův hlas. Cítila jsem tlak na ramenou, který se mnou nepříjemně třásl. Otráveně jsem zamručela a otočila se na druhý bok, abych mohla pokračovat ve spánku, ale místo měkké postele mě čekal prázdný prostor. Prudce jsem otevřela oči a než jsem dopadla na zem, stačila jsem vyjeknout.

Hlasitě jsem zaklela a bylo mi jedno, kdo mě uslyší. To jsem vážně teď spadla na zem?! Rozlámaně jsem se vyškrábala na nohy a s ospalýma očima jsem sledovala Stilese, který se jen tak tak držel od válení se po zemi smíchem. Měl nafouklé tváře a začínal červenat od toho, jak se snažil udržet si vážnou tvář.

,,Jo, moc vtipný. Díky za podržení před pádem,'' zaskučela jsem ironicky. Věřte mi, víc ironie jsem do toho dát nemohla. Stiles jen nevinně pokrčil rameny a přitom se uculil jako malé dítě. S povzdechem jsem kolem něj prošla k zrcadlu na chodbě vedle botníku. ,,Tři, dva, jedna...,'' odpočítávala jsem si potichu, než jsem se odvážila se podívat na svůj odraz.

Kupodivu to nebylo tak hrozné. Řasenka byla pořád na svém místě a vlasy byly jen trochu pocuchané. Nic, co by se nedalo spravit. Soustředěně jsem projela vlasy rukou tak, aby mi to vyhovovalo a potom jsem se vydala zpátky ke Stilesovi. Ten se mezitím, co jsem se upravovala, posadil na pohovku, kde jsem spala. No jasně, ležela jsem s ním v objetí a nejspíš jsem musela usnout. Tak proto ten pád. Žádná postel.

,,Kam musíme jít?'' optala jsem se, když jsem se vedle něj posadila. Zdál se být zabraný do myšlenek, takže jsem mu musela lusknout prsty před obličejem, aby mi věnoval pozornost. Cukl hlavou ke straně, pak ke mě. Prohlížela jsem si ho zvědavým pohledem. O co může jít? Zavzpomínala jsem na včerejšek. No jasně, vlkodlaci, postava v kápi, Banshee, lovci a tak dále. Je toho strašně moc na pobrání, ale byla jsem ochotna si to nechat vysvětlit.

,,Jo, jasně,'' odkašlal si. ,,Usnula si a já tě nechtěl budit, musí toho být na tebe hodně, takže jsem tě tu nechal a šel jsem za Lydií a Scottem. Ti byli pořád u Deatona a bavili se o tom těle, které policie identifikovala. Je to holka z naší školy, nějaká Perrie Ben – Bens..., sakra, nevzpomenu si!'' zakroutil hlavou a skoro jsem viděla tu páru u jeho hlavy.

,,Myslíš Perrie Benisovou?'' zkusila jsem, na což Stiles rychle kývl se slovy Jo, to je ono.

,,Počkat, ty ji znáš?'' obrátil se ke mě zaujatě. Pomalu jsem přikývla. Jasně, že jsem ji znala – byla to moje skoro kamarádka, která mi pomáhala s učivem, když jsem si nevěděla rady. Pomáhala mi se pořádně zorientovat ve škole a nakonec si se mnou i povídala. ,,Jak?''

,,Ty sis nikdy nevšiml té holky s červenýma vlasama, která sedávala vedle mě a pomáhala mi?'' zamračila jsem se. Asi si byl tak moc zaměstnaný tajnostmi, že sis ani nevšímal, huh? – chtěla jsem říct, ale udržela jsem se a mlčky jsem sledovala jeho měnící se mimiku. Z nechápavé opět na přemýšlející.

,,Myslím, že si to matně vybavuju,'' poškrábal se za krkem.

,,Jasně, že jste si jí nikdo nevšímal. Nebyla populární, jen byla milá,'' povzdechla jsem si, ale až pak mýmu mozku naskočil fakt, že policie identifikovala její tělo – MRTVÉ! ,,Ona je ta oběť?!'' vykřikla jsem trochu hlasitěji, než jsem chtěla, takže jsem si rychle dala dlaň před pusu a zakryla si ji.

,,Jasně, proč to nevyřvávat přes celý dům, že?'' Stiles rozhodil rukama kolem sebe s pohoršeným pohledem.

,,Promiň, jen... myslím, že jsem ji měla vážně ráda. Chovala se ke mě mile a byla to moje kamarádka, takže promiň, že jsem trochu hlasitá, když se dozvím, že je to ona, kdo umřel! Proboha, Stilesi, vždyť ji bylo kolik? Sedmnáct? Možná osmnáct?!''