Weird life in Beacon Hills /CZ/

Chapter I. - I'm your daughter

Scházela jsem schody a za sebou jsem táhla kufřík na kolečkách. Každý dopad koleček na dřevěné schody natropil rámus a jediné, k čemu jsem se měla, bylo vrátit se a vybalit si, ale musela jsem čelit realitě a také poznání svého otce, kterého jsem neviděla prakticky od narození, kdy mě předal tetě. Teta mi vždycky říkala, že matka porod nepřežila a můj otec by nezvládl dvě děti.

Ano, prý mám bratra. Rodina Stilinských bude opět pohromadě, tedy jestli mě vůbec přijmou. Frustrovaně jsem si prohrábla kaštanové vlasy a sešla poslední schod. Kufřík jsem postavila vedle sebe a zadívala se skrz otevřené dveře na čekající auto.

,,Vážně musím jet? Mám se tu dobře a ani nevím jestli chci tátu poznat,'' zakňourala jsem přesně tak, jak to vždycky dělávám, když něco chci. Ale hodně pochybuju, že to tentokrát na tetu nebo strýce bude platit. Teta ke mě s úsměvem přistoupila, ale v očích se ji leskly slzy. Popadla mě kolem ramen a tiskla k sobě tak pevně, že jsem na chvíli zadoufala, že mě tu nechají a já budu moct žít dál ve známém prostředí.

,,Violet, vychovali jsme tě jako vlastní, ale je načase, aby si odjela zpět k tátovi. Sám nám řekl, že až ti bude 17, přestěhuješ se k nim.'' Teta mi promlouvala do duše a stejně tak, jako já kňourám, ona má tetičkovské přesvědčení, které vždycky zabere. Ať chci nebo ne, musím se s tím poprat. Teta se ode mě odtáhla a hřbetem ruky si setřela slzy, které ji neposedně tekly po tvářích. ,,Georgi, odnes prosím Violet kufr do auta,'' otočila se s prosbou na strýce, který sklesle přikývl.

,,Teto, hlavně prosím nebreč, nemám ráda srdceryvný loučení a ty to víš. Víš, že vždycky u filmů brečím a tohle je mnohem víc než film. Prosím, budu vás navštěvovat, kdykoliv to půjde,'' slíbila jsem a špičkou prstu jsem opatrně seřela, kvůli řasence, slzu z koutku oka. Opět jsem se otočila ke dveřím, kde stál strýc a dával můj kufr dozadu na sedadlo. Musela jsem se usmát. Tohle mi bude chybět, domov, milující rodina a hlavně kamarádi, které tu mám. ,,Tak vzhůru k tátovi,'' se slzami v očích jsem se snažila usmát, když jsem se vydala k autu.

,,Pojď ke mě, fialko,'' řekl strýc s rozpřaženou náručí, do které jsem mu ihned vběhla. Fialko mi říká od té doby, co jsem si domů pořád nosila fialky a nechávala si je pod polštářem, i když to teta přísně zakazovala. Doteď si pamatuju její výraz, když mě za to kárala. ,,Budeš nám tu chybět a moc. Ale pamatuj, u nás máš vždycky dveře otevřené, stejně tak naše náruče, kdybys potřebovala. A hlavně..., se měj dobře,'' řekl až rozkazovačně, ale přitom se zasmál. ,,Máme tě rádi.''

,,Taky mi budete strašně moc chybět,'' pípla jsem a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela na místě a neutekla zpátky do pokoje, kde bych se zachumlala do peřiny a nikdy bych už nevylezla. Odtáhla jsem se od strýce a otevřela jsem zadní dveře auta, kde už –určitě – čekal netrpělivý řidič. Nasedla jsem a zabouchla za sebou ony dveře. Ihned jsem si otevřela okýnko, když jsem se upoutala a zamávala jim. ,,Mějte se tu hezky,'' křikla jsem na ně, abych přehlušila zvuk startujícího motoru a pak už mi zbývalo jen sledovat vzdalující se lidi, kteří mě vychovali.

Ze začátku byla cesta nepříjemná, jelikož jsem u sebe neměla ani tetu nebo strýce a mířila jsem na úplně cizí místo, ale nakonec jsem se s tím nějak poprala a zvládla si vyčistit hlavu. Je mi přece 17 a měla bych se chovat trochu dospěle. Otevřela jsem kabelku, která ležela hned vedle mně a vytáhla jsem z ní složku s listem o adopci, kde je fotka mého otce. Bála jsem se tu složku otevřít od té doby, co se mi dostala do rukou, ale je čas se připravit.

Učinila jsem tak a podívala se na fotku, která mě udeřila do očí jako první. Postarší muž s vráskami, šedé oči a hnědé vlasy. Nevypadal přísně, tak jako většina otců, ale spíš starostlivě. Nejspíš to nemá lehké, ale ty oči působily mateřsky. Ani nevím, jakou dobu jsem se do nich dívala, ale složku jsem nakonec zavřela a do uší jsem si dala sluchátka s hudbou.