Weird life in Beacon Hills /CZ/

Chapter IV. - I'm Derek Hale

Konečně jsem slyšela houkání sanitky, která se k nám přibližovala a za ní jelo několik policejních aut. Scott u mě byl a byla jsem mu za to vážně vděčná, nevím jestli bych zvládla vůbec promluvit, ale on se mě snažil držet na zemi a pořád na mě mluvil. Moje ruce a oblečení bylo stále od krve, takže jsem byla ještě víc vystresovaná. Je to krev toho člověka přede mnou? Koho asi jinýho. Kdo je vlastně ten člověk?

,,Violet!'' zatřásl se mnou Scott, což mě donutilo párkrát zamrkat, ale z úst jsem nepustila ani nejmenší výdech. Civěla jsem na něj a s hlubokým nádechem, při kterém se mi do nosních dírek dostal ten odporný pach těla, jsem se dlaněma zapřela o zem a snažila se postavit na nohy. No, jakmile jsem se postavila, moje nohy se mi podlomily a já se opět kácela k zemi, tohle je moc silný zážitek. Scott mě ovšem rychle popadl kolem pasu a držel mě na nohou. ,,Bude to dobrý,'' říkal, ale nedával na sobě znát nejmenší strach nebo hrůzu z toho, co se děje.

Pomalu mě odváděl k sanitce, která zaparkovala a její zadní dveře se prudce otevřely. Vyskočili z ní dva záchranáři a hnali se k nám. Ani si nedovedu představit, že ještě před několika hodinami, vlastně asi tak před půl hodinou, jsem byla v pohodě a měla pocit, že se tu cítím líp. A teď tohle... Jeden záchranář mě podepřel z druhé strany a společně mě vedli k sanitce. Viděla jsem tátu vystoupit z auta a už běžel ke Stilesovi, který mu něco říkal. Nevěnovala jsem jim pozornost a nechala se posadit na kraj sanitky, kde mě přikryli dekou, která měla nemocniční pach, ale na co si teď stěžovat.

Rozhlížela jsem se kolem sebe a snažila se spořádat si v hlavě, co se vlastně teď stalo. Jeden záchranář mě ale nenechal si odpovědět, protože mi začal svítit do očí, což ve mě vyvolalo vzpomínku na rudé, zářící oči. Prudce jsem trhla hlavou do strany a snažila se nemyslet na vrčení určitě nebezpečného zvířete. ,,Musíme vás prohlédnout,'' promluvil záchranář a jeho slova doléhala do mé hlavy docela pomalu, ale podívala jsem se na něj. Opět mi začal svítit do očí světlem a hýbat s ním do stran, při tom jsem každý pohyb následovala. ,,Dobře,'' zamumlal si záchranář a vypnul světlo.

,,Violet!'' opět jsem uslyšela svoje jméno, ale od někoho, koho jsem poznávala. Nebyl to záchranář ani nikdo z policie. Pozvedla jsem pohled k tátovi, který ke mě doběhl a zadíval se mi do očí. ,,Jak je ti?'' optal se mě, ale než jsem stačila odpovědět, zeptal se záchranářů. ,,Jak je jí? Je v pořádku?''

,,Je jen v šoku, ale podle toho, že jsme v Beacon Hills si na to zvykne,'' prohlásil muž v sanitce a já se zajíkla. Tohle se jako děje často? Nebo jak jinak bych to měla pochopit. Všimla jsem si tátova přísného pohledu. ,,Omlouvám se, Sherife. Je v pořádku, není zraněná.''

,,Je mi fajn,'' řekla jsem konečně, když se mi dostala možnost promluvit. Ale táta se na mě s nadzvednutým obočím nejistě podíval. ,,Vážně. Jen to bylo vážně děsivý, vlastně pořád je! Ale zvládnu to.'' Těžce jsem vydechla a snažila se krev z rukou utřít do deky. No co, stejně už je špinavá od krve díky mému oblečení, které budu muset nejspíš vyhodit.

,,Nemusíš být v pohodě, Violet. Vážně jsem nechtěl, aby si něco takovýho viděla,'' promnul si oči a posadil se vedle mě. ,,Mrzí mě to,'' dodal potichu a svým starostlivým pohledem si mě prohlížel, jako by se snažil zjistit, že jsem vážně v pořádku.

,,Nemáš se za co omlouvat, nikdo to nemohl tušit. Jenom bych chtěla požádat o jednu věc.''

,,Mluv,'' kývl.

,,Nechci, aby se mluvilo o tom, že ta nová holka, dcera šerifa, byla svědkem tohohle,'' rozhodila jsem rukama směrem k tělu a tím ze mě spadla deka, kterou ihned záchranáři vzali a chtěli ji na mě hodit zpátky, ale zakroutila jsem hlavou. ,,Vážně jsem v pořádku,'' ujistila jsem je a zapřela se o kraj sanitky, abych se mohla postavit. Až teď jsem si uvědomila, že je mi vlastně dosti špatně.