Weird life in Beacon Hills /CZ/

Chapter VI. - Scars

Vím, že jsem upadla do bezvědomí. Ani nevím jak je to možné, ale pořád jsem vnímala všechno kolem sebe. Avšak tma se mě nechtěla ještě pustit. Neměla bych nic slyšet, cítit, ani vnímat, ale tohle všechno byl pravý opak. Cítila jsem něčí ruce, jak mě berou do náruče, cítila jsem vůni lesa a hruď, o kterou jsem si opřela hlavu. Stále jsem slyšela jásot ze zápasu a taky toho dotyčného, co me drží, dýchat. Vnímala jsem každý jeho nádech a výdech, dokonce jsem slyšela tlouct jeho srdce, které bylo zrychlené. Slyšela jsem, jak mluví, nevím s kým, ale toho druhého slyšet nebylo... Že by mobil?

,,Dojděte sem hned jak to bude možné!'' řekl prudce. ,,Je v bezvědomí a má nějaké rány... Hele, tady to nebudu řešit. Prostě dojděte na kraj lesa a uvidíte sami,'' štěkl nepříčetně a poté hovor končil. Je tohle další sen? – napadlo mě. Je to možné, ale nemyslím si. Tentokrát mě nepronásledovaly rudé oči, které se mě snažily chytit. A také tu nebyly žádné pařáty, které mě chtěly sekat.

Proč všechno pořád vnímám? Nemůžu hýbat s tělem, ale hlavu mám perfektně čistou a jasnou. Co se děje?! Neměla bych tu být, měla bych být někde v zapomnění mé mysli, ale přesto jsem tady, proč?
Tma, která kolem mě vládla, byla větší a větší. Nechci tu být, nechci být uvězněná ve věčné tmě. Otáčela jsem se pořád dokola kolem sebe, ale neviděla jsem nic. ,,Chci ven!'' zakřičela jsem do tmy, ale vrátila se mi jen ozvěna mého hlasu. Počkat, ozvěna?!

,,Nebuď zmatená,'' promluvil něčí hlas. Hodně se podobal tomu neroznatelnému jako z mého snu. Ta postava v kápi. ,,Všechno se časem vyjasní, věř mi,'' promluvil znova dutý hlas.

,,Co se vyjasní? Nechci tu být! Kdo jsi?!'' křikla jsem zmateně, plná strachu, co se mi tu může stát. ,,Chci ven!'' zopakovala jsem a prudce jsem zvedla ruce před sebe, jelikož se přede mnou objevil ostrý jas. Po té tmě to bylo pěkně bolestivé. Přede mnou ze světla vyšla ona tmavá postava v kápi. Co je to zač?! Ustoupila jsem krok dozadu, ale postava pozvedla bledou ruku, jak jsem zjistila, před sebe a já zády narazila do neviditelné bariéry.

,,Neublížím ti. Chci ti pomoct,'' promluvil hlas a světlo za osobou zmizelo. Avšak ji samotnou ozařovalo nějaké jiné světlo. Vypadalo to jako aura. Viděla jsem tedy na postavu čistě, ale ta kápi mi znemožňovala pohlédnout osobě do obličeje nebo cokoliv jiného. ,,Ale teď musíš zotavit své tělo,'' řekla, přišla ke mě ještě blíž a kdybych natáhla ruku, dotkla bych se tmavé kápi a také světla, které kolem ní zářilo. Zotavit se? Jak asi? Jsem v bezvědomí!

,,Běž pryč, ať jsi co jsi,'' vyjekla jsem hlasem o oktávu výš.

,,Mám tě přenechat rudým očím?'' optala se a byla bych si víc než jistá, že se postava ušklíbla. Rychle jsem zakroutila hlavou.

,,Jak dlouho je v bezvědomí?'' zaslechla jsem z ničeho nic Stilesův hlas. ,,Co se jí vlastně stalo?'' zněl panicky a já na něj chtěla zakřičet, že jsem v pořádku, ale nešlo to. Moje tělo bylo stále neovladatelné.

,,Asi tak hodinu. Pronásledoval ji nějaký Alfa, nevím proč, ale to není to nejhorší,'' ozval se hlubší hlas. Znala jsem ho a rozhodně jsem ho poznávala, ale kde jsem ho slyšela naposledy? To nevím.

,,Co může být ještě horší, než to, že ji napadne Alfa?!'' Tentokrát to byl Scottův hlas, který se ale každou chvílí zadrhával.

,,Tohle,'' řekl hlubší hlas a pak jsem slyšela vyjeknutí obou kluků.

,,Musí do nemocnice!'' rozhodl okamžitě Stiles.

,,Má pravdu, Dereku. Ty rány jsou moc hluboký na to, aby tu zůstala,'' souhlasil Scott. Takže Derek! On je ten, co tam byl ve stejnou dobu, jak rudé oči? Tady něco nehraje.