CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 2 - Zkouška mečem

Ahojte! :) Chci vám moc poděkovat za ohlasy, vůbec jsem nečekala, že by se našli čtenáři tak brzo po zveřejnění první kapitoly, takže díky moc! :) Pokud budete mít nějaké připomínky, určitě mi dejte vědět do komentářů... užijte si čtení ♥

Tábor oddílu Scoia'tael byl menší, než jsem si představovala, ale zároveň byl desetkrát tak působivější. Trochu mi připomínal vojenské tábory Nilfgaardu za dob Velké války - všude stany, ohniště a trénovací panáci.

Následovala jsem Iorwetha a přitom jsem se uchváceně rozhlížela po okolí. Právě jsem okouzleně sledovala dvojici bojujících elfů, když vůdce Veverek najednou zastavil a já do něj téměř vrazila. Omluvně jsem se usmála a poté jsem mírně rozmáchla rukama.

„Je obdivuhodné, co jste tu vybudovali," poznamenala jsem upřímně. Aen Seidhe přikývl a narovnal se. Poté ukázal na jednu z figurín, která se jistě používala pro trénink lukostřelby; místo ze dřeva byla vyrobena ze slámy a v oblasti hrudníku měla namalovaný terč.

„Než se k nám přidáš, musíš se podrobit zkoušce." Pokývala jsem hlavou – to se dalo čekat. Chtěla jsem si vzít svůj vlastní luk, ale elf mě zastavil a ukázal na jiný, který byl položený na dřevěném stole vedle.

„My používáme jiné luky, než jaké mají dh'oine," vysvětlil a já tedy odložila svou zbraň a vyměnila ji za upravenou. Největším rozdílem byla dvojitá ramena z obou stran, která se uprostřed spojovala. Chvíli jsem přemýšlela, jaký to může mít účel, ale jakmile jsem založila šíp a natáhla tětivu, došlo mi to. Natahování bylo díky dvojité podpoře mnohem snadnější a tím pádem i rychlejší. Na vteřinu jsem mrkla okem na Iorwetha, abych se ujistila, že mohu střílet. Aen Seidhe mírně přikývl.

Zamířila jsem a poté jsem vypustila šíp. Nečekala jsem jestli dosáhne svého cíle a z toulce jsem už vytahovala další a střílela. První šíp se zabodl do figuríny a můj luk už opouštěl třetí.

Sklonila jsem zbraň a zkontrolovala jsem přesnost. První dva šípy trčely přímo v hlavě, třetí pak skončil v hrudníku, přesně ve středu terče. Lukostřelba mi nikdy nedělala problém, otec mě dlouhá léta učil všem způsobům boje. Nechtěla jsem se předvádět, ale nutkání bylo příliš silné.

„Působivé," zhodnotil Iorweth, ale stále si přitom udržoval onu kamennou tvář. Napadlo mě, kdy naposledy se vůbec usmál.

Přešli jsme na malý prostor, kde trénovali elfové s cvičnými meči. Jakmile jsme tam dorazili, jeden z nich mi podobný meč podal a já ho nejdříve trochu potěžkala. Byl celkem dobře vyvážený, alespoň na cvičný meč, i když o něco lehčí než jsem byla zvyklá. 

Otočila jsem se k vůdci. „S kým mám bojovat?" zadívala jsem se mu přímo do tváře a tajně doufala, že ne s ním.

Slyšela jsem o tom, co všechno dokázal. Už třeba jen to, že porazil všechny velitele zvláštních oddílů z celé Temerie. Tedy, všechny kromě jediného... a tím nebyl nikdo jiný než současný velitel Modrých pruhů, Vernon Roche, se kterým se, pokud vím, v přímém boji ještě nesetkal. Rozhodně jsem si to ale nechtěla rozdávat s Iorwethem, to by byla jasná prohra.

„Torvire?" Z řad bojovníků vyšel pohledný elf s ostře řezanými rysy tváře. V ruce svíral stejný meč a když se přede mě postavil, mírně se zašklebil. Možná proto, že byl skoro o hlavu vyšší než já.

„Můžete," zavelel Aen Seidhe a přesně v tu chvíli se ke mně mladík vrhnul. Zkusil prudký výpad z boku, který jsem okamžitě odrazila, ale i z toho jediného zkřížení zbraní jsem poznala, že přede mnou stojí zkušený a především silný soupeř.

Nějakou chvíli jsme bojovali, přičemž většinu času Torvir útočil a já se kryla a odrážela jeho marné pokusy o mé odzbrojení. Přestávalo mě bavit hrát si na kočku a na myš - zvlášť, když jsem ta myš byla já.

Prudce jsem se rozeběhla. Elf nastavil meč, ale já to ignorovala. Kvůli bojovému postoji měl totiž nohy od sebe, a tak se mi naskytala příležitost ho podjet a udeřit zezadu. Torvir to rozhodně nečekal. Rychle jsem k němu přiskočila a než se dokázal vůbec vzpamatovat, měl můj meč u svého ohryzku.

Ozvalo se pomalé tleskání. Když jsem se zadívala za jeho původem, překvapilo mě, že je to sám Iorweth, kdo tleská. Dokonce se mu snad objevil na rtech náznak úsměvu? Ne, to se mi asi jen zdálo.

„Pěkný trik," zhodnotil. „Máš talent po svém otci." 

Nedokázala jsem se ubránit úsměvu. Odstoupila jsem od soupeře a když se otočil, natáhla jsem k němu ruku, přičemž jsem upřímně poznamenala: „Bojuješ dobře." 

Elf mi dlaň stiskl a pokýval hlavou. „Ty také. Jsem rád, že jsme na stejné straně," zasmál se a já s ním. Poté jsem odložila meč a vydala jsem se k Iorwethovi.

„Nové zbraně i zbroj dostaneš zítra ráno. Nyní si můžeš jít odpočinout, Torvir tě doprovodí. Prozatím se ubytuješ ve stanu na kraji tábora. Je to číslo deset." Poslední věta zřejmě patřila vysokému elfovi, který pohybem ruky naznačil, ať ho následuju.

Nějakou dobu jsme šli mlčky. Začínala padat tma a ochladilo se, až mi přeběhl mráz po zádech. Stočila jsem zrak k Torvirovi a na chvíli jsem se zamyslela.

„Co má Scoia'tael teď v plánu?" Odhodlala jsem se nakonec zeptat. 

Elf se na mě zadíval a prohrábl si delší, černé vlasy. „Ani nevím. Iorweth si to většinou nechává pro sebe, dokud není správný čas. Můžeš se ho zkusit zítra zeptat, zdá se mi, že si tě celkem oblíbil." Mé obočí vylétlo vzhůru a zasmála jsem se.

„Neřekla bych, ale dobrá, zkusím." Zbytek cesty jsem byla nucena nad Torvirovými slovy neustále přemýšlet. Oblíbil si mě? Pochybuju... spíš respektoval mého otce a možná proto se teď ke mně chová tak, jak se chová. A to mi ani nepřišlo, že by se choval nějak odlišně než k ostatním, i když co já vím, neznám ho.

„Jsme tady," přerušil tok mých myšlenek mladý elf a já zastavila. Stan byl malý, avšak útulný. Na chvíli mě napadlo, jestli věděli, že tu s nimi zůstanu, a proto mi předem postavili stan, nebo prostě měli několik stanů v záloze.

„Děkuji," usmála jsem se a přitom jsem se mu zadívala přímo do očí. Měl je smaragdově zelené, podobný odstín jako já. Já však měla, na rozdíl od něj, tmavě hnědé vlasy.

„Dearme," mrkl na mě Torvir.

„Dobrou noc," odpověděla jsem mu a když se mladík otočil k odchodu, musela jsem se sama pro sebe pousmát.

Zítra bude jistě velký den.