CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 10 - Klíč

Ahojte! Opět vám moc děkuju za podporu i ohlasy, jsem ráda, že se vám tato FF líbí :) Jinak už mám naplánovaný počet dílů, mělo by to vyjít zhruba na 16, předepsáno mám do dvanáctky, tak snad se pak to tempo vydávání moc nezpomalí... :D Každopádně si užijte čtení!

Uběhla již nějaká doba, co jsme pokračovali dlouhou úzkou cestou dál, a já si začínala myslet, že snad žádný čaroděj neexistuje a vlci byli příčinou nějaké dávno zapomenuté kletby. Opak byl však skutečností.

Dorazili jsme do tmavé místnosti, která připomínala nějaký dávno pohřbený sál. Podlaha byla z broušeného kamene a na zdech visely rudé tapisérie. Strop byl podepřen několika vysokými, mramorovými sloupy. Překvapeně jsem zjistila, že je místnost osvětlena slabým, měsíčním svitem – přímo uprostřed stropu totiž zela obrovská díra. Ani jsem si neuvědomila, jak dlouho již v podzemí jsme.

Najednou se zem otřásla. Všichni jsme jako na povel zastavili a rozhlédli se. Torvir stanul po mém boku. Zadívala jsem se na vyhasínající pochodeň a s obavami si skousla ret. Opět ten třes. V té chvíli zafoukal prudký vítr a oheň uhasl.

„Sakra," zamumlala jsem a s elfem jsme si vyměnili krátké pohledy. Jediným světlem byl pouze ubývající měsíc nad námi.

Země se opět otřásla a já až teprve teď poznala, že se jedná o těžkopádné kroky, které se k nám rychle přibližovaly. Opět jsem se zadívala na mladého elfa.

Byly dvě možnosti. Mohl to být troll, se kterým bychom se snad dokázali domluvit. Ale pokud tu byl skutečně nějaký mág, jednalo se pravděpodobněji o něco mnohem horšího...

Pak se zjevil před námi. Světlo měsíce osvětlilo jeho tvář, ačkoliv říkat tomu tvář bylo možná až přehnané. Byl vysoký, sestaven z obrovských kusů kamenů. Jeho žhavé uhlíky místo očí mírně světélkovaly.

Polil mě pot.

„Golem. A oheň vyhasl..." Torvir měl pravdu. Čekala jsem různé potvory, ale tohle ne. To byla naše odpověď – čaroděj tu musel být. A navíc musel být neuvěřitelně schopný, jinak by golema nestvořil.

„Taste meče!" zavelela jsem a sama jsem tasila ocelový meč – počítala jsem, že účinnost nebude příliš velká, ale v tomto případě by nepomohla ani stříbrná dýka od Dandeho.

Golem zařval a vrhl se na nás. Posunkem ruky jsem ukázala ostatním, ať ho obejdou. Tento boj vyžadoval strategii.

Jeden z elfů na potvoru bezhlavě zaútočil a já ho nestihla zastavit. Několikrát do bestie seknul, ale téměř bez výsledku. Golem se natáhl, chytl ho kolem pasu a zvedl ho do výše. Poté s ním hodil o zeď. Elf se skácel k zemi a já si všimla, že mu z uší teče krev. Ale pořád žil. Oddělila jsem se od nich a rychle jsem se k němu rozběhla.

„Do něj! Ale opatrně, vyhněte se jeho přímým útokům." Mezitím, co ostatní bojovali, jsem vytáhla lahvičku se speciálním elixírem a vlila mu její obsah do krku. Zavřela jsem mu ústa a přinutila ho polknout. Elf zaskuhral a zalapal po dechu. Podíval se mi do očí a pomalu kývl. Více jsem nyní nemohla udělat.

„Čaroději!" vykřikla jsem do prostoru. Obešla jsem bojující skupinu a rozhlédla jsem se. Nechtěla jsem je nechat golemovi napospas, ale mečem by ho zabíjeli celou noc... pokud by nás dřív nezabil. „Vím, že mě slyšíš! Přišli jsme v míru, nechceme ti ublížit! Jen se potřebujeme dostat na druhou stranu hory!" Můj hlas se nesl v ozvěně místností a já chvíli vyčkávala. Nic.

„Už jsi... uff... dokecala, Ali? Nechceš nám... třeba pomoct?!" dolehl ke mně Torvirův hlas a já se k nim otočila. Golem na něj právě prudce zaútočil a elf se sehnul právě včas, aby ho kamenné pěsti minuly.

„Chceš si hrát, čaroději? Jak si přeješ. Ustupte!" Poslední slovo jsem vykřikla směrem ke svému oddílu a přes zmatené pohledy mě téměř okamžitě poslechli.

Natáhla jsem před sebe pravou ruku, zašeptala jsem několik slov ve Starší mluvě a ve vteřině proti golemovi vystřelil jasný blesk. Stvůra nemohla nic dělat. Odhodilo ji to dozadu a po nárazu do zdi se skácela k zemi. Pomalu se začala zvedat, ale já svůj útok zopakovala a když golema zasáhl druhý blesk, zkolaboval a spadl k zemi. Jeho oči vyhasly.

Nastalo ticho.

První ke mně přistoupil Torvir a jeho výraz mluvil za vše.

„Ty jsi... čarodějka?" Zadívala jsem se na něj s kamenným výrazem. A poté jsem se rozesmála.

„Samozřejmě, že ne! Mám tohle," ukázala jsem mu světle modrý prsten na pravém prsteníčku, ale úsměv mi ztuhl na rtech, když opět promluvil:

„Kde jsi to sehnala?" Přesně tu otázku jsem nechtěla slyšet. Vybavila jsem si naštvanou Triss a všechny možné kletby, které za mnou křičela, když jsem mizela v lese, ale rychle jsem si ten obrázek vypudila z mysli.

„Ehm... to je jedno, někdy ti to třeba řeknu. Co teď?" snažila jsem se rychle změnit téma. Najednou se místnost rozsvítila – vyhaslé pochodně rozmístěné po zdech se naráz rozžehly fialovými plameny a já nadskočila úlekem. Zrak mi padl na druhou stranu místnosti, kde se otevřely obrovské kamenné dveře a v nich stanul postarší muž, oblečen v dlouhém šedivém hábitu. V ruce držel svítící hůl. Namířil si to k nám pomalým krokem.

„Caed'mil, Aliella," pozdravil a zastavil se asi na tři kroky ode mě. Pootevřela jsem ústa v údivu.

„Kdo jsi? Odkud mě znáš?" zeptala jsem se. 

Muž se pousmál. „Mé jméno bylo již dávno zapomenuto a není pro teď důležité. Spatřil jsem tvou tvář v křišťálové kouli. Věděl jsem, že přijdeš." Byla jsem podezřívavá, ale zároveň zvědavá.

„Proč?" bylo jediné, na co jsem se zmohla.

„Znám tvůj osud. Ty jsi klíč. Změníš celý svět." Napůl jsem se otočila a zadívala jsem se na Torvira, který však pouze pokrčil rameny v nechápavém gestu.

„O čem to mluvíš?" Muž se opět pousmál a přistoupil ke mně.

„Časem to zjistíš, děvče. Nyní mě následujte, přátelé. Zavedu vás na povrch." Otočil se k nám zády a vydal se směrem, odkud přišel. Chvíli jsem stála na místě, ale nakonec jsem na ostatní kývla. Scoia'tael se vydali za ním, já se však nehnula. 

Torvir stanul po mém boku a zadíval se na mě. „V pořádku? Nezajímá tě, proč na nás předtím poslal ty vlky a teď golema, když nám chce 'pomoct'?" pronesl ke mně potichu.

„Jednalo se přeci o test, drahý Torvire. Zdali jste opravdu těmi, za koho se vydáváte," ozval se zepředu čarodějův hlas a oba jsme sebou mírně trhli.

„Jak-" začal, ale já zavrtěla hlavou.

„Nech to být." Vydala jsem se k elfovi, který stále ležel na zemi, abych mu pomohla vstát. Za sebou jsem slyšela Torvira, jak si sám pro sebe zamumlal:

„Stejně mu nevěřím..."