CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 14 - Rozloučení

Ahojte! Dneska mám pro vás trochu speciální díl, tak snad se vám bude líbit! PS: Přikládám svou vlastní kresbu Alielly a Iorwetha - z roku 2015, když jsem tento příběh začala psát, rozhodně se jedná o kresbu amatéra, který nenáviděl stíny, a tak je nedělal :D

*27.5.2020 UPDATE - v poslední kapitolce najdete mou novou, překreslenou verzi Iorwetha, po letech :)

Do Vergenu jsme se dostali stejnou cestou, jako před tím. Na čaroděje jsme už nenarazili, ačkoliv jsem podvědomě cítila, že nás celou dobu tajně pozoruje.

Přišlo mi, že než jsme tam došli, jako by uplynula celá věčnost, během které jsem si v hlavě neustále promítala události několika posledních hodin. Na jednu stranu jsem se modlila, aby byl Torvir v pořádku. Na druhou jsem pak měla nemalé obavy o tom, co řeknu Iorwethovi. Stahoval se mi žaludek a měla jsem pocit, že omdlím. Když jsem se ke Scoia'tael přidávala, netušila jsem, že to zajde až tak daleko... až k vraždě krále. A málem i k úmrtí přítele.

V hlavě se mi zjevovala slova. Slova, která jsem nechtěla vyslovit, ale ať jsem měla Iorwetha ráda sebevíc, věděla jsem, že budu muset odejít. Přicházela se mnou pouze smrt a utrpení.

Iorwethe, nechci to udělat, ale musím. Proč? Protože mi na tobě záleží a jestli neodejdu, něco se stane i tobě, vím to. A to bych neunesla. Prosím, nedělej to ještě těžší. Doufám, že budete se Saskií šťastní. Ne, nedívej se tak na mě. Já vím, že k ní něco cítíš. Je to úžasná žena, nedivím se ti. Prostě mě nech jít. Sbohem... třeba se ještě někdy setkáme.

Stačila jen jediná myšlenka na to, že bych měla odejít a začaly mi téct slzy. Okamžitě jsem je zahnala a odvrátila jsem zrak od hořící pochodně, aby to nikdo z elfů neviděl. Vzdychla jsem a opět jsem se začala soustředit na průchod jeskyní. Na nic jiného teď nebyl čas.

Když jsme vyšli ven, bylo pár hodin před polednem. Ostatním jsem přikázala, ať se vrátí a sama jsem se vydala hledat Iorwetha a Filippu. První místo, kam jsem se rozhodla jít, byl právě čarodějčin dům. Zaklepala jsem a vešla jsem dovnitř.

Černovlasá žena vzhlédla od svého pracovního stolu.

„Máš tu krev?" Ráda tě vidím, těší mě, že jsi v pořádku. Cesta proběhla bez problémů? Hořce jsem si odfrkla, ale svá slova jsem nahlas nevyslovila. Vytáhla jsem lahvičku s krví a podala jsem jí ji.

„Kde je Iorweth?" Filippa ani nevypadala, že by mě poslouchala. Pouze se odvrátila i s lahvičkou a zamířila si to do vedlejší místnosti. Otráveně jsem vzdychla a vydala se opět ven.

Dále jsem se rozhodla, že zajdu za Dandem. Vydala jsem se tedy na náměstí a rychlým krokem se přiblížila ke kovárně. Trpaslík stál v zadním koutě místnosti a pracoval. Když si mě všiml, odložil nástroje, otřel si pot z čela a přistoupil ke mně.

„Aliello! Rád ťa vidím, holka. Nechcaš zajít na nějaků tu trpasličí pálenku, abychom voslavili tvé vítězství?" Smutně jsem se usmála a zavrtěla jsem hlavou.

„Není nic, co bych chtěla v této chvíli slavit, Dande. Můj přítel málem zemřel a... podívej, potřebuji si promluvit s Iorwethem, neviděl jsi ho?" Všimla jsem si krátkého zaváhání v jeho obličeji a viděla jsem, jak se na pár sekund podíval ke své kovadlině, kde předtím něco vyráběl. Neptala jsem se.

„Tož, abysom řek pravdu, byl tu před chvilkou. Když sa pospěšíš, ještě ho móžeš dohnať. Šel tamtudy." Následovala jsem jeho pohled k jedné z menších uliček, které vedly pryč z náměstí.

„Díky, příteli," řekla jsem kvapně a rychle jsem se tam rozeběhla.

Běžela jsem podél zdi, snažila se vyhýbat náhodným obyvatelům a přitom jsem se stále vzdalovala od centra města. Lidí i nelidí bylo kolem stále méně.