CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 7 - Cesta do neznáma

Ahojte! Tak je tu opět další díl! Pokud se vám bude líbit, zanechte prosím vote/komentář, ocením jakékoli názory i rady a užijte si čtení! :) PS: V příloze Torvir!

„Je to zrádce!" Právě jsem cvičila šermování s početnou skupinkou elfů, když jsem zaslechla Iorwethův rozhořčený hlas. Ihned jsem se vydala jeho směrem, abych zjistila o co (nebo spíše o koho) jde.

Vůdce Scoia'tael vypadal opravdu naštvaně, chodil ze strany na stranu, ruce měl dané v bok, občas si promnul bradu. Přešla jsem k němu a zlehka jsem mu položila ruku na rameno, aby se uklidnil.

„Cože? Jaký zrádce?" chtěla jsem vědět.

„Letho z Gulety." 

Zamračila jsem se. „Kdo je sakra Letho?" 

Byla jsem zmatená, nechápala jsem, o co tu jde, ale už jen podle výrazu v Iorwethově obličeji jsem usuzovala, že je to velmi vážné.

„Vatt'ghern, královrah. Na tom nezáleží. Zradil mě a zaplatí za to svým životem." Najednou mi všechno začínalo dávat smysl. Věděla jsem, že někde kolem řádí královrah. Ale nikdy by mě nenapadlo, že v tom měl prsty i Iorweth. Najal si snad toho muže, aby pro něj zabíjel?

S otázkou v očích jsem se na něj zadívala a očekávala vysvětlení.

„Donesl mi hlavu Demawenda. Řekl, že k ní může přidat další, pokud mu poskytnu pomoc Scoia'tael."

Zaklela jsem a skousla jsem si ret. „A ty jsi souhlasil... Ale proč tě teda zradil? Proč teď?" Iorweth pokrčil rameny a já se zamyslela. „Tak proto s tebou chtěl Geralt mluvit," zamumlala jsem.

Když už jsem teď znala všechna fakta, mohla jsem se konečně zeptat: „Jaký máš tedy plán? Kam se vydáme?" 

Iorweth se mi zadíval do očí, jako by přemýšlel, zdali mi může věřit. „Letho se teleportoval do Aedirnu, takže tam máme teď taky namířeno. Musíme do Vergenu, získat zpátky své území, a pak... vytvořit samostatný elfský stát. To je náš hlavní cíl, Aliello." Zírala jsem na něj s otevřenými ústy – netušila jsem, že to dojde až takhle daleko.

„A kdo bude vládnout? Ty?" zažertovala jsem. 

Muž zavrtěl hlavou. „Znám někoho mnohem lepšího. Brzy ji poznáš." 

Ji? zněla mi v hlavě otázka. Rozhodla jsem se ale, že v tuto chvíli bude moudřejší mlčet a počkat, než na ni dostanu odpověď.

„Takže... kdy vyrážíme, veliteli?" Iorweth pozvedl hlavu a levý koutek se mu nadzvedl.

„Zítra. Připrav se." Přikývla jsem na souhlas a poté jsem se vydala zpět do svého stanu. Z těch nově získaných informací se mi točila hlava. Když jsem se poprvé doslechla o Foltestově smrti, bylo mi to líto – skutečně. Setkala jsem se s ním pouze jednou, ale i tak mi přišel jako dobrý král, alespoň na dh'oina. Některá jeho rozhodnutí jsem sice příliš nerespektovala, ale kdo jsem, abych ho soudila?

Iorweth měl samozřejmě dobrý důvod, proč přijmout nabídku toho podivného zaklínače, ale i tak jsem si nebyla jistá, jak moc se mu jeho rozhodnutí vyplatilo. S jeho pomocí zemřel jeden vládce, pouze jeden. Nedávalo mi smysl, proč Iorwetha tenhle Letho z Gulety zradil tak rychle. Ale teď nebyl čas o tom přemýšlet. Musela jsem se připravit na cestu.

***

Dalšího dne jsme společně se stovkou nejlepších lučištníků nastoupili na loď (abych upřesnila, byla to vězeňská loď, kterou jsme nejdříve museli zajmout a to rozhodně nebylo nic lehkého, především, když ve Flotsamu v tu chvíli vrcholil pogrom na elfy) a vydali jsme se proti proudu řeky hlouběji do Pontarského údolí. Jak Iorweth už zmínil, naším cílem byl Vergen, trpasličí město v Horním Aedirnu.

Plavba byla poklidná, naštěstí pro mě. Po dlouhých rozhovorech s Iorwethem jsem se dozvěděla, že před tím, než jsme vypluli, se setkal s Vernonem a dali si menší  duel... a velitel Veverek vyhrál. Nedalo mi to a musela jsem si představit Rocheho výraz.

Poté jsem zjistila, že se ta záhadná žena, kterou Iorweth vidí jako budoucí královnu elfského národa, jmenuje Saskia, přezdívaná Panna z Aedirnu či Drakobijka. Více mi však neprozradil, i když těch pár slov stačilo, abych si mohla vytvořit celkem přesvědčivý obrázek. Přesto ji jedna moje část od začátku nesnášela – možná kvůli tomu, jak o ní Iorweth mluvil...

Má matka byla elfka jen napůl, což znamenalo, že jsem v sobě měla částečně i lidské vlastnosti. Ten pocit, který jsem cítila, jakmile z úst jednookého elfa vyšlo jméno Saskia, byla nepochybně žárlivost, ač jsem tomu ze začátku jen sotva dokázala uvěřit.

Od vyplutí z Flotsamu uplynuly dva dny a my se konečně začínali blížit k cíli naší cesty. Stála jsem na přídi a uchváceně jsem sledovala vysoké skály po naší pravé straně a divoké hvozdy po levé. Byla to krásná podívaná, přestože bylo v tu dobu šero a nebylo toho vidět tolik jako ve chvíli, kdy by svítilo slunce.

Mého ramena se dotkla něčí ruka a já se pomalu otočila a podívala se dotyčnému do tváře.

„Jsme na místě," pravil Iorweth a přesně v tu chvíli loď zastavila v malém přístavu. Přikývla jsem a pokusila jsem se o úsměv, přestože byl můj žaludek v jednom kole. To byla jediná nevýhoda plavby: mořská nemoc.

Jakmile jsme vstoupili na pevninu, mé nohy odmítaly spolupracovat, jak byly zvyklé na pohupování po vlnách, ale brzy jsem to překonala a společně s Iorwethem a malou skupinou elfů jsme se vydali po hlavní cestě směrem k městu.

Nedostali jsme se však ani do půlky trasy, když jsme narazili na skupinku trpaslíků. Jeden z nich nám pověděl, že Saskia společně s princem Stennisem a králem Henseltem vyjednává příměří. Sama pro sebe jsem si odfrkla, přišlo mi to zbytečné.

Nevím, co se stalo, ale najednou se ozval podivný pískavý zvuk a z hory před námi vyšlehl fialový paprsek, který zakryl slunce a rozlil se po obloze. Jeden z těch trpaslíků volal na ostatní, ať zavolají čarodějku a Iorweth se znepokojeně zamračil. Rychle se vydal s několika elfy na vrchol hory, přičemž já se měla vrátit na loď a dostat se s ostatními do města. Než jsem se však vydala zpět, měla jsem otázku pro jednoho z trpaslíků.

„Pardon, ale mohu se vás na něco zeptat?" Na mužíkovi bylo jasně vidět, že mi nevěří, tedy, především, že nevěří Iorwethovi, ale úspěšně jsem to ignorovala.

„Tož ptej sa," řekl a já se nejdříve rozhlédla, jestli mě někdo neposlouchá.

„Velitel Modrých pruhů Vernon Roche, zaklínač Geralt z Rivie a trpaslík Zoltan Chivay, víš kde jsou?" šla jsem rovnou k věci. Než jsme obsadili vězeňskou loď, zaznamenali jsme, že Vernon společně s již zmíněnými muži, nějakým bardem a svým komandem odpluli stejným směrem jako my.  

Trpaslík si mě měřil nedůvěřivým výrazem. „A proč sa přesně ptáš, elfino?" 

Snažila jsem se působit co nejupřímněji, jak jen jsem to dokázala. „Jsou to přátelé, prosím. Nelžu ti." 

Mužík chvíli odhadoval mou tvář, než nakonec pokrčil rameny a vzdychl. „Tož zaslechl som, že sů též v Aedirnu. Prej chců bojovat proti Henseltovi či co. Ale to věš, já nemóžem vědět všecko, možno to ani nejni pravda." Přikývla jsem a vyjádřila jsem své díky.

Mluva trpaslíků mě občas udivovala, ale za ten čas, co jsem strávila v Aedirnu, jsem si už celkem zvykla. I když to bylo stále trochu zvláštní. 

Když jsem dorazila na místo a informovala elfy o naší situaci, společně s Torvirem jsme se chopili velení (tedy, on se chopil velení a já stála vedle něj) a vyrazili jsme přímo k trpasličímu městu. Cestou jsem doufala, že se to podivné zakrytí slunce nějak vysvětlí... a že se Iorweth brzy vrátí.