CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 12 - Královská krev

Ahojte! :) Tak je tu konečně další kapitola, doufám, že se vám bude líbit :) Budu ráda za votes i komentáře, užijte si čtení! ♥

Torvirovi jsem zběžně vysvětlila situaci a poté jsem se vrátila k táboru. Jak jsem slíbila, do svítání trvalo ještě několik hodin. Vernon i Marigold pospávali u vyhasínajícího ohně a jediný, kdo byl vzhůru, byl Geralt.

Přikývla jsem na pozdrav a posadila jsem se vedle něj.

„Můžeš se prospat, pokud chceš," řekl tichým hlasem, načež já zavrtěla hlavou.

„V pořádku, nejsem unavená." Zadívala jsem se na spícího barda a sama pro sebe jsem se uchechtla. „Ten tvůj přítel je... hmm..." hledala jsem správné slovo, kterým bych ho popsala.

„Marigold. Prostě Marigold," odvětil Geralt a já se tiše zasmála. 

Nějakou dobu panovalo ticho. Sledovala jsem, jak se umělcova hruď pravidelně zvedá a jak sebou občas sám od sebe trhne. Na rtech měl drobný úsměv. Asi se mu něco zdálo.

„Chtěl jsem se tě zeptat..." začal Geralt a já k němu stočila pohled s otázkou v očích. Proč se mi jeho tón nelíbí?

„A na co?" 

Bělovlasý zaklínač poukázal na prsten na mé pravé ruce. „Přemýšlel jsem, kde jsem ten prsten viděl a už to vím. Patřil Triss, že ano?" Zírala jsem na něj s otevřenou pusou, ale on pokračoval: „Ukradla jsi ho?" Teď jsem zbledla.

„Neukradla! Jen jsem si ho... půjčila! Já- uhm no, nechala jsem jí tam dopis s tím, že jí ho vrátím, až ji zase potkám... a ještě jsem ji, no... nepotkala," snažila jsem se vykoktat pádnou odpověď. Sakra, sakra, sakra! Proč mi to nedošlo?! Vždyť vím, že do Flotsamu přijeli spolu, musejí se znát.

Geralt na mě zíral a jeho kamenný výraz nic neříkal, jako vždy. Zhluboka jsem se nadechla.

„Hele, je to dlouhý příběh... Triss na mě byla asi ještě dlouho potom naštvaná, ale ona taky nebyla úplně férová. Měla jsem pro ni tehdy něco udělat a za to mi slíbila ten prsten, jenomže mi ho pak dát nechtěla. Chápu, že asi měla své důvody, ale já ten prsten potřebovala, abych osvobodila..." pohled mi padl na spícího Vernona, „heh, ani on neví, odkud ten prsten mám. Bylo to už dávno. Podívej, ty se s ní znáš, takže si ho klidně vezmi a můžeš jí ho dát."

Sundala jsem si prsten a nabídla jsem mu ho. Geralt se na něj chvíli díval, a pak si povzdechl.

„Nech si ho, aspoň pro teď. Mám pocit, že ho budeš potřebovat víc než ona." Mírně jsem se pousmála a pomalu jsem kývla na znamení díků. Pak jsem si ho opět navlékla.

Uplynula asi hodina. Nakonec jsem se zvedla a vydala se blíže k Henseltově táboru. Opřela jsem se o skály a z dálky jsem ho sledovala. Bylo tam několik stovek válečných stanů, přičemž ten největší, patřící králi, byl až úplně vzadu. 

Posadila jsem se do trávy, opřela si hlavu o kámen a brzy mi klesla víčka.

***

Když mi dopadla na rameno čísi ruka, prudce jsem otevřela oči. Vylekaně jsem sebou cukla a vrhla jsem nevrlý pohled na Vernona. Pamatujete si, co jsem předtím říkala o tom, když mě někdo budí? O obrovi a těch zahradních...? Jo, přesně tak.

„Je čas?" zamumlala jsem rozmrzele. Za Rochem stál Geralt a kupodivu se na jehož tváři vyjímal letmý úsměv. Zaklínač kývl a já vstala. Poté jsem se rozhlédla. „Kde jste nechali Marigolda?" zeptala jsem se žertovně.