CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 5 - Starý přítel

Ahojte! Tak dneska mi začala brigáda, takže pokud nebudu stíhat přidávat, omlouvám se... ale snad by se to stát nemělo :) Díky za vaše úžasné ohlasy, budu ráda za každý vote i komentář a užijte si čtení!

Byla pozdní noc a jediným světlem, které ozařovalo široké okolí, byl měsíc v úplňku a několik zapálených loučí, které byly rozmístěny po táboře. Okolní les se zdál temnější než kdykoli předtím.

Byl čas. Kolem ramen jsem si dala černý plášť, abych dokázala lépe splynout s tmou. S sebou jsem si vzala pouze svůj meč a planoucí louč, abych dobře viděla na cestu. Nechtěla jsem však vzbuzovat pozornost, takže bylo důležité, aby mě strážní na kraji tábora nespatřili.

Rychle jsem se proplížila kolem a v myšlenkách se modlila, aby nikdo nespatřil rudý plamen ohně a nešel varovat Iorwetha. Kdyby mě elfové sledovali, mohlo by to dopadnout špatně. A nejenom pro mě.

Proplétala jsem se mezi stromy a následovala cestu, kterou jsem znala už zpaměti. V levé ruce jsem držela pochodeň, v pravé jsem měla vytažený meč, který byl připravený kdykoli zareagovat, jakmile by se objevil nepřítel. Protože byla půlnoc a ještě k tomu úplněk, měla jsem skutečný důvod k obavám. Problémy se mi však jako zázrakem vyhnuly.

Jakmile jsem dorazila k elfským ruinám, věděla jsem, že mám vyhráno. Vystoupala jsem nahoru do kopce a poté jsem následovala malou pěšinu, která vedla k mému cíli. Dostala jsem se na malou travnatou plochu a před sebou jsem spatřila překrásnou sochu dvou elfských milenců – dívka ležela v jeho objetí a oba se dívali navzájem do očí.

Všude kolem rostly růže. Většina z nich měla rudou barvu, avšak i v plápolajícím světle pochodní jsem spatřila několik fialových kousků – to byly Pamětní růže. Měly velkou moc, jejich okvětní lístky se používaly v různých kouzlech a rituálech. Legenda pravila, že pokud budou potřísněny krví, či se je někdo pokusí prodat, uvadnou. Pokud je však někdo daruje jedinci, kterého miluje, zůstanou stejně krásné navěky a nikdy nezvadnou. Nad tou myšlenkou jsem se usmála.

Vrátila jsem meč do pochvy a pomocí své louče jsem začala zapalovat další, které byly rozmístěny po napůl zbořených zdech. Nakonec jsem i svou pochodeň dala do jednoho volného držáku na stěně, posadila se do trávy a s pohledem na sochu jsem vyčkávala.

Měla jsem toho hodně na přemýšlení. Vrtala mi hlavou Iorwethova poslední slova, která mi řekl. Aby jsi věděla, Aliello, nejsi sama. Skousla jsem si ret a vzdychla jsem. Co to mělo znamenat? A proč se mi vždy s pomyšlením na něj rozbušilo srdce? Nikdy předtím jsem něco takového nezažila.

S pohledem na Pamětní růže se mi vloudila do hlavy myšlenka. Pomyslela jsem si, co kdybych jednu z nich utrhla? Ne pro mě, ale pro něj. Ne! Přestaň myslet na hlouposti, sakra. Znáš ho sotva pár dnů, to na lásku nestačí. Vždyť jsme spolu ani pořádně nemluvili...

Přerušila jsem tok svých myšlenek – velmi zvláštních a nesmyslných myšlenek – právě včas. Zaslechla jsem za svými zády pomalé kroky a poté se ozval mužský hlas:

„Když mi Geralt řekl, že se mnou chce mluvit nějaká elfka, ani ve snu by mě nenapadlo, že to budeš ty." Vstala jsem a otočila se k němu. V té chvíli jsem musela ohromeně pootevřít ústa.

Vernon vypadal jinak, ale ne ve špatném slova smyslu. Kolem hlavy měl obtočený černý šátek, takže mu nešly vidět vlasy. Jeho hnědé oči byly ostražité, avšak když se na mě zadíval, jako by trochu roztál a jeho rty se roztáhly do letmého úsměvu. Na sobě měl obvyklou zbroj Modrých pruhů a v pravé ruce svíral meč.