CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 11 - Šťastné shledání

Ahojte! Žádné spoilery, ale věřím, že si dnešní díl užijete ^^

Čaroděj, napříč všem očekávání, splnil svá slova a dovedl nás až k východu z podzemí. Než se s námi rozloučil, odvedl si mě stranou, aby mi ještě řekl poslední slova:

„Věř zaklínači." Netušila jsem, co to má znamenat, ale přikývla jsem. Muž pozvedl hlavu a vydal se zpět do útrob jeskyně. Ještě před tím se však otočil a zadíval se mi přímo do očí.

„Va faill, Aliella."

„Va faill," odvětila jsem a ještě jsem sledovala jeho vzdalující se záda, dokud zcela nezmizel v temnotě.

Chvíli jsem tam jen tak stála, zírala do tmy a přemýšlela. Byla jsem zmatená. Jak bych zrovna já mohla změnit svět? Nedávalo mi to smysl.

Na mé rameno dopadla čísi ruka. Trhla jsem sebou a stočila jsem k němu zrak. Pak jsem si povzdechla.

„Jsem v pořádku," zamumlala jsem, vytrhla se mu a odvrátila jsem zrak.

„Ali..." Torvir mě obešel a přinutil mě, abych se na něj podívala.

„Jsem v pořádku," zopakovala jsem a otočila jsem hlavu k ostatním.

Konečně jsem měla šanci si okolí pořádně prohlédnout, avšak ve výhledu většinou bránily další skály.

„Musíme najít Henseltův tábor. Nemělo by to být daleko." V tu chvíli ke mně přistoupil jeden z elfů.

„Velitelko, podívejte se." Následovala jsem jeho pohled a za skálou jsem spatřila slabý kouř. Sama pro sebe jsem se zamračila.

„To není on. Ale může tu mít oddíl. Počkejte tady, já vylezu nahoru a podívám se." Nečekala jsem na odpověď. Okamžitě jsem si to namířila ke skále a rychle jsem začala šplhat nahoru.

Nějakou dobu to trvalo, ale nakonec jsem se dostala až na vrchol. Skrčila jsem se za kámen a poté jsem pomalu nahlédla dolů. 

A pak se mi koutky úst rozšířily do šťastného úsměvu. 

Rychle jsem se vydala zpět dolů. Seskočila jsem k zemi a ladně jsem přistála přímo před Torvirem, přičemž jsem se stále usmívala.

„Co se stalo?" Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Poslouchejte. Obejděte tuhle skálu po levé straně a pokračujte dál, dokud nenajdete Henseltův tábor. Tam se schovejte někam na vyvýšené místo a čekejte." Přestože Torvir netušil, co mám za lubem, přikývl a společně s ostatními se vydali pryč. Já se místo toho dala kolem skály vpravo a přitom jsem spřádala plány.

Jakmile jsem zašla za roh, spatřila jsem je. Seděli u ohně, oba zády ke mně. Sama pro sebe jsem se usmála a co nejtišším krokem jsem se vydala k nim.

Ačkoliv jsem našlapovala pomalu a opatrně, Geralt z Rivie mě zaslechl díky svým zaklínačským smyslům. Všimla jsem si, jak sáhl po ocelovém meči, který ležel na zemi vedle něj. Ve vteřině ho sebral a vrhl se na mě. Já však s jeho reakcí počítala, proto jsem už měla svůj meč připravený.

Naše zbraně se zkřížily. Geralt se na mě překvapeně zadíval a já se pousmála.

„Díky za pěkné přivítání."

„Ali!" Konečně si mě všiml i druhý muž. Vstal a přešel ke mně, aby mě objal. Zaklínač ustoupil stranou.

„Vernone. Bála jsem se, že jsi mrtvý... Henselt prý popravil všechny Modré pruhy," vydechla jsem, když ode mě odstoupil. Když mi Iorweth před pár dny řekl, co se stalo, vážně jsem na okamžik věřila, že nepřežil.