CZ | Elven Destiny | Zaklínač FF | ✓

Kapitola 4 - Bílý vlk

Ahojte! :) Díky za vaše úžasné reakce a doufám, že se vám i dnešní díl bude líbit. Pokud ano, prosím, zanechte vote a komentář, abych věděla, že je o tento příběh stále zájem! Užijte si čtení ♥

Byla jsem tak zaměstnaná sledováním boje mezi wyvernou a strážemi z Flotsamu, že jsem si zprvu nevšimla bělovlasého muže, který vyběhl z lesa a zamířil si to k nim. Tasil meč, na jehož hlavici se vyjímala hlava vlka. Začal bojovat s bestií, ačkoli naživu zbýval už jen poslední muž – ten, který mi předtím tolik vyhrožoval.

Bělovlasý bojoval zkušeně, rozhodně to nebyla jeho první wyverna, protože znal správnou taktiku. Bylo vidět, jaký rozdíl představuje stříbrný meč a speciální olej, kterým byl nejspíše pomazán. Nestvůra konečně padla k zemi.

Seskočila jsem z vyvýšeného místa, kde jsem doposud stála a zlehka jsem dopadla na nohy. Vydala jsem se k dvojici mužů, přičemž strážný začal couvat a zcela 'nenápadně' se skryl za zaklínače. Nyní, když jsem byla blíže, jsem si totiž všimla medailonu ve tvaru vlka na jeho krku i žlutých, kočičích očí. Hned mi bylo jasné, s kým mám tu čest.

„Pořád jsi tak odhodlaný mě zabít?" Zastavila jsem asi dva metry před bělovlasým a přes jeho rameno se zadívala na strážného, na rtech mi pohrával úsměv. Zaklínač se k němu otočil s kamennou tváří.

„Vrať se do města. Pro lidi jako ty, tady není bezpečno," pravil hlubokým hlasem. Muž nečekal ani vteřinu. Otočil se na místě a rozeběhl se pryč, jako by mu za patami byla polednice. Měla jsem co dělat, abych se nezačala smát.

Přešla jsem k mrtvé wyverně a prohlédla si krvavé šrámy na jejím břiše.

„Působivá práce, zaklínači," poznamenala jsem upřímně. Sledovat nájemného zabijáka při práci bylo oslnivé a poučné zároveň.

„Děkuji. Já jsem-"

„Geralt z Rivie. Vím," přerušila jsem ho a zlehka jsem pokývala hlavou. „Co tě sem přivádí? Hádám, že to nebude jen smlouva na wyvernu."

„Hádáš správně. Hledám Iorwetha." Nadzvedla jsem obočí a pozorně jsem si ho prohlédla. Zaklínačova tvář však nejevila žádné známky emocí.

„Proč?" zeptala jsem se.

„Musím s ním nutně mluvit. Víš, kde bych ho mohl najít?" Nevěděla jsem, jestli mu můžu věřit, ale pochybovala jsem, že by se jen tak ptal, kdyby se ho třeba chystal zabít.

„Pomohu ti, když ty pomůžeš mně. Potřebuji doručit vzkaz." 

Geralt nevypadal příliš nadšeně, ale přikývl. „Jaký vzkaz?" 

Skousla jsem si ret a na chvíli jsem sklonila hlavu. „Vím, s kým jsi sem přišel, vatt'gherne. Potřebuju, abys Vernonu Rocheovi vyřídil, že má dnes o půlnoci přijít tam, kde rostou Pamětní růže. On bude vědět, kde to je." Podívala jsem se zaklínači do tváře. „A ať přijde sám."

Bílý vlk si založil ruce na hrudi a jeho obočí vylétlo vzhůru. Jistě, že mi nevěřil.

„Klid, Gwynbleidde, neublížím mu," zasmála jsem se. „Je to starý přítel, chci si s ním jen promluvit. A i když pro tebe mé slovo asi nic neznamená, přesto ti slibuji, že se mu nic nestane."

Geralt se zamyslel, a pak přikývl. „Dobrá, řeknu mu to. Ale jeho příchod nezaručuji. Řekneš mi teď, kde je Iorweth?"

Vzdychla jsem. „Nemohu tě dovést přímo k němu, ale řeknu ti, kam můžeš jít. Vyhledej Zoltana Chivay, měl se Scoia'tael nějaké pletky a může ti sjednat schůzku. Slyšela jsem, že jste přátelé?" Geralt přikývl, i když bylo jasné, že čekal trochu větší pomoc. Já ale nemohla riskovat.