Captains Tears

Kapitánovy sny

Probouzím se na studeném kameni a přes sebe má přikrývku.

To je můj první dojem. Po chvíli ho ale poupravuji. Neležím na kameni ale na posteli. No, přesněji ležím na Kapitánovi Americe.

Nevím jak jsem se tam dostala ale zvedám hlavu a zadívám se na něj. Mám zvednuté obočí, abych naznačila, že jsem zmatená.

Pousměje se. "Když jsi omdlela, všichni se vyděsili. Až na mě. Dobře vím, jaký je to pocit, zjistit že jsi v jiné době a že jsi stařec-v tvém případě žena v pokročilém věku."

Dobrá, to je fajn že v tomhle nejsem sama. Ale jak to, že na něm ležím?

"Ale... proč jsem na vás?" Zeptám se opatrně. Vzhledem k tomu, co mi Kapitán o sobě řekl mi dochází kdo je. Malinko. Vždycky jsem myslela že jsou to jen kecy, o neporazitelném vojákovi. Kecy na podpoření armád. Každopádně to fungovalo a já už asi vím proč. A přijde mi tak nějak normální mu vykat, vzhledem k tomu co je on a co jsem já.

"Ale copak mi vykáš? Jsem jen o nějakých 30 let starší. Možná o 40." A zazubí se.

Teď se trochu zamračím. Dobře, když chce, budu mu tykat.

"Neodpověděl jsi mi na otázku." Podotknu.

"Na jakou?" On se nevinně usmívá. Dělá si ze mě legraci?

Najednou sebou cukne a trochu se odtáhne. Nevím teda proč, tak nasadím výraz 'jsem úplně mimo'. Kupodivu to funguje.

"Když jsi byla v bezvědomí, křičela jsi." Uvedl vše na pravou míru. "Jediná kdo se k tobě chtěl aspoň přiblížit byla Wanda. Ostatní si myslí, že je pokoušeš nebo tak něco. Ty tvoje zuby..." Zakroutí hlavou. Já nic nechápu. No tak mám zuby,kdo snad ne?

"Ale proč jsi tady?" Teď už je zamračení na místě. Trvá jen sekundu, než je z myšlenky realita.

"Taky jsem měl noční můry, první noc. Vlastně je mám pořád. Nechtěl jsem, aby sis tím procházela sama. Protože ty vypadáš tak..." Nechal větu vyznít do ztracena.

Chápu, co tím myslí. Jsem malá a vypadám slabě. Křídla a ocas na tom nic nezmění.

"Tak jsi mě objal?" Pokusím se o žertovný tón. Bohužel to nevyjde a zním, jako bych měla astma, byla nachlazená a procházela se v hustém dýmu.

Vlastně jako kdybych doufala, že odpověď bude ano. Bože, já jsem zoufalec.

Teď se ale usměje. Doopravdy a naplno. Mám pocit, jako by mě nepatrně stiskl, ale asi se mi to zdá.

"Kdepak, jen jsem si sedl k tobě a chtěl tě vzít za ruku. Aby ses necítila tak sama a abys hlavně nemrzla. Od toho ledu jsem pořád studený..." Zase nedomluví. Já ho zabiju.

Pak se ale vzchopí. "Tys mě objala kolem pasu a nechtělas pustit. Neměl jsem to srdce tě budit a tak jsem si lehl. Přece jen, jsem jen člověk a je pro mě pohodlnější ležet než sedět. Ale ty jsi se nakonec tak hezky uvelebila, že jsem se nemohl vymotat už vůbec. Myslel jsem, že tě vzbudí zima ale nic. Zato Nataša se málem utrhala smíchy." A tys byla ve spánku velmi klidná.

Ignoruju neznámé jméno i tu poznámku o klidu.

"Radši tě pustím." Zamumlám a pomalu se rozplétám. Opravdu je ledový, ale je to uklidňující. Nikdo jiný není tak moc studený, takže si ho nemůžu splést. Jedno si ale za tu dobu, co jsme tam leželi, uvědomím.

Dívá se na mě zvláštním pohledem. Pohledem, ve kterém je utrpení, hněv, bolest, strach, něha, láska a hlavně neskutečná laskavost.

Chápu že trpěl ve válce. Že se zlobí na ty, co ho připravili o přátele. Že se mu stýská po přátelích, kteří se nevrátí. Že se bojí, že se vrátí všechno to umírání. Ale něhu, lásku a laskavost nechápu. Prostě ne.

Ale dojde mi něco jiného. Jeho pohled jistě je stejný, jaký bude můj po nějaké době.

A dojde mi ještě jedna věc.

Jsem zamilovaná do Kapitána Ameriky, pravým jménem Steva Rodgerse, který je asi o 40 let starší než já. Tělesně tak o 10. Jestli mu teda není víc.
Asi jsem v prdeli.
Ne asi. Jsem definitivně a konečně v prdeli.

I přes absurdnost situace mi srdcem projede ostrá bolest, když mi dojde, že on mě nikdy chtít nebude.

Protože, kdo by chtěl holku, co má křídla a ocas?

Jo. Jsem v prdeli.