Captains Tears

Válka po boku Kapitána

Budím se v podivně horké posteli a zcela sama. Usmívám se do polštáře. Veškeré mé strachy mi teď přijdou minimálně pošetilé.

Protáhnu se a zívnu. Opatrně udělám kontrolu těla. Vypadá to, že jsem naprosto v pořádku. Cítím se, jako by moje tělo bylo lehké jako peříčko, ale to mi absolutně nevadí.

Opatrně se zvednu a nahmatám lehoučkou deku, kterou se obalím. Přece jen tu nemůžu běhat nahá.

Kapitána nacházím venku. Sedí na jedné z těch jejich maličkých židliček a zamyšleně hledí do prázdna. Trošku se otřesu, jelikož je venku zima, ale přistoupím k němu.

"Co se děje?" Zamumlám a položím mu ruce na ramena. Zachvěje se a chytí mě.

"Nevím." Zašeptá a zavře oči. Vypadá strašlivě zranitelně.

"Steve..." Klesnu vedle něj na kolena a obejmu ho.

"Bolelo to?" Šeptá zlomeným hlasem.

"Co by mělo bolet?" Zvednu nechápavě hlavu.

"Noc..." Je jeho jediná odpověď.

"Ne... bylo to nádherné a..." Snažím se vyvrátit jeho omyl.

"Proč mi lžeš?" Otevře zčistajasna oči. Pořád nic nechápu.

"Já ale.."

"V noci jsi mluvila ze spaní. Šeptala jsi že nechceš, ať toho prosím nechám." Znova zavře oči. A křečovitě se chytí mé ruky. Je celý zlomený.

Bohužel, nepamatuji si, že by se mi něco zdálo.

"Kapitáne, nepamatuji si žádný zlý sen. Ale noc byla úžasná, tedy aspoň pro mě a já nechci abys trpěl kvůli hloupostem." Říkám mu naléhavě. Jeho tvář prozáří maličký úsměv. Sice maličký, ale je tam.

"Dobrá." Zamumlá a stoupne si. Potom si všimne mého skromného oděvu.

"Paní Rodgersová, vysvětlete mi, co to máte na sobě." Řekne na oko přísným hlasem, ale oči mu svítí.

"Deku, Kapitáne." Usmívám se na něj a potom i mrknu. Tváře mu zahoří zvláštním odstínem červené.

Člověk by řekl, že se nikdy neunavíme.

Odpoledne sedíme a popíjíme vynikající čaj. K obědu byly nudle. Chvíli jsme zápasili s hůlkami, ale nakonec jsme jedli rukama. Ale byla to legrace.

"Zajímá mě, jak dlouho tu budeme." Zamyslím se.

"Vlastně bychom tu neměli být příliš dlouho. Mám stejně pocit, že co nevidět začne nějaká katastrofa a budeme muset pryč." Ani nedořekne a zvoní telefon. Vyskočím, až se mi kolem nohou zavlní ohnivě rudé šaty. Po cestě k němu odložím čas a prohrábnu Stevovi vlasy. Když telefon zvedám, slyším ze začátku jen šumění.

"Haló?" Zeptám se ale i tak slušně.

"Elis! Musíte okamžitě zpět!" Ozve se v telefonu hlas Tonyho.

"Co se děje Tony?" Vyhrknu.

"Nejspíš začíná válka. Musíš je uklidnit."

"Cože?"

"Synové a dcery noci. Říkají, že jsi porušila zákony oblohy, když jsi spala s Kapitánem."

"Cože?!"

"Musíš je přijít zatraceně rychle uklidnit." A potom se telefon odmlčí. Tiše přejdu zpět ke Kapitánovi.

"Steve, asi musíme pryč." Řeknu s povzdechem.