Captains Tears

Elis se nevrátila

Už jsou to dva týdny, co je pryč. Nepřišly nám žádné zprávy, kromě toho videa. Při vzpomínce na něj zaúpím a schovám si tvář do dlaní.

Elis ležící na podlaze jako by se mi vypálila do mozku. Její vyděšené a bolestné vřeštení mi v mozku hraje neustálou píseň.

Je to kvůli mě.

Neviděl jsem, co se mi stalo. Nemohl jsem. Ale i tak, něco málo si pamatuju.

Rychlým krokem vejdu do jejího pokoje. Tam do mě znova udeří její nepřítomnost.

Vytáhnu z kapsy útlou bílou krabičku. Jemným tahem ji otevřu a zadívám se na prsten z bílého zlata, třpytící se uprostřed rudého sametu. V jeho středu je malý safír.

Nádherná práce. Plánoval jsem jí ho dát, až bude větší klid. Měla to být večeře, s jejím oblíbeným jídlem a stříbrnými příbory. Ke konci bych se vytasil s dobrým šampaňským a hvězdami. A když by šlo všechno dobře, poklekl bych a požádal ji o ruku.

Ta myšlenka, že ho můžu zahodit je zdrcující.

V jejím pokoji pohladím povlečení, ale nakonec zavrtím hlavou a odejdu. Tohle nemá smysl.

Chvíli jdu, ale nakonec se rozeběhnu směrem k Starkově laboratoři. Musím si s ním promluvit.

"Starku?" Zeptám se skrz dveře.

"Pojď dovnitř." Slyším zevnitř.

Když otevřu dveře, vidím Starka za počítačem. Jistě.

"Žádné stopy?"

"Ne. Stejně jako včera, předevčírem a den před tím."

Ta pravda mě zabolí, ale nedám to na sobě znát.

"Zítra zase přijdu." Řeknu mu, když odcházím.

Vím přesně kam půjdu. Jediný člověk, který mi v tenhle okamžik porozumí bude Wanda.

Nemáme ji nikdo příliš rádi. Nataša s ní nějakým způsobem vychází, Clinta nikdy neovládla a Elis jí rozumí, takže ti jsou v pohodě, když jsou s ní, ale my ostatní...

Její děsivé vize z nás všech udělaly na nějakou dobu trosky. Ale teď si rozumíme, jelikož nikdo jiný nechápe hloubku mého zoufalství.

Neznal jsem ji moc dlouho. Ale Elis mi v mnohém připomínala Peggy a mě samotného. Netrvalo to dlouho a našla si přístup k mému srdci.

Nechtěl jsem ji ohrožovat, tak jsem jí lhal, že ji nechci. Románek s Victorií byl uvolňující, v podstatě takový únik od reality. Jenže už po nějaké době jsem se cítil špatně. Nikdy nebyl můj styl si najít holku jen "na jednu noc."

Když si ji Loki podmanil, Elis vzdorovala. Člověk, kterého si nepodmanil si toho nevšimne, ale já ano. Kdyby ji měl ve své moci úplně, Elis by nebyla jako socha.

Když si vzpomenu, jak se mě dotýkala... myslel jsem, že mi srdce vyletí z těla. V naší době by se nic takového nemohlo stát. Tehdy jsem byl poprvé rád, že jsem zamrzl v tom ledu.

Viděl jsem jí na očích všechno možné. Zbožňování, vztek, radost, nadšení, vášeň... ale nikdy ne strach. Nikdy se nebála, že jí ublížím.

Ten poslední den, den v mém bytě byl úžasný. Byl normální a bezstarostný. Elis, zabraná do seriálu o moci, síle a chamtivosti byla roztomilá.

Když jsem ji vedl do ložnice, poprvé jsem v jejích očích viděl záblesk strachu a nervozity. Věděl jsem proč, ale zároveň jsem věděl, že ať by bylo moje toužení sebevětší, nikdy bych jí to neudělal, když nebude připravená.

A když by řekla ne.

Jsem tak zabraný do myšlenek o Elis, že si nevšimnu, že jsem přišel k Wandiným dveřím.

Než vůbec stihnu zvednout ruku, Wanda otevře dveře.

"Kapitáne, dnes nemůžu." Řekne jen, než je znova zabouchne. Překvapeně se na ty dveře zadívám, jako bych byl Superman a ony mohly pohledem vybuchnout.

Nakonec se otočím a vracím se do svého pokoje. Z nějakého důvodu je to jediné místo, kde jsem klidný.

Když otevřu dveře, sjedu zrakem ke dvěma totožným štítům na stěně. Jsou náhradní, za ten můj, který nosím na zádech.

Zjistilo se, že na Thorově planetě, Asgardu, jsou obrovské zásoby vibrania, ze kterého je můj štít vytvořen. Thor nám donesl něco kolem dvaceti kilogramů. Všechno to vibranium je bezpečně uložené. Mohu tedy používat víc štítů, ale můj je jen tenhle. Ten si se mnou prožil peklo i zmrazení.

Když jsme se Starkem probírali její meč, souhlasil jsem s tím, že bude taky z vibrania. Je skládací, celá čepel se zasune do záštity, když se zmáčkne určité tlačítko. Aby toho nebylo málo, je nejlehčí a nejostřejší meč světa. Úžasná zbraň.

Chvíli se v pokoji rozhlížím a potom jdu do koupelny. Potřebuji se umýt.

Ve sprše chvíli uvažuji nad velkými věcmi, jako například na tom, jak je možné, že màm vařící vodu a mě na kůži stejně připadá vlažná a potom se zamyslím i nad něčím normálním.

Když vyjdu ven, spadne mi zrak na má ramena. S obtížemi vzpomínám, jak jsem vypadal dřív, před sérem.

Rychle se utřu a obleču. Bílé oblečení, to mám rád. Obvykle až nepříjemně zdůrazňuje mé tělo, ale i tak..

Když slyším zaklepání, málem nadskočím. Potom do pokoje vrazí Nataša.

"Kapitáne, obleč se. Něco se děje." Vyhrkne.

"Jsem oblečený." Odpovím jí.

"Do uniformy." Zavrčí na mě. Kývnu s zabouchnu za ní dveře.

Uniforma se obléká docela dlouho, ale když si konečně zapnu helmu, vybíhám ven.

Chvíli přemýšlím, kam jít. Může se to dít kdekoliv.

Potom do mě narazí Clint.

"Kam mám jít?" Vyhrknu.

"K Elisině pokoji. Něco se děje." Zamumlá.

"Co se..." Nedokončím větu.

"Zničehonic se tam objevila Elis. Má všechny zbraně, nevypadá podvyživeně. Jen má oholenou hlavu." Odpoví mi.

Překvapeně zamžikám. "Cože?"

"Pojď za mnou. Uvidíš sám." Řekne Clint, než se odejde.

Chvíli přemýšlím, ale pak se za ním rozeběhnu. Nevím co se děje a chci to vědět.

Dveře jejího pokoje jsou otevřené. Na posteli sedí ona.

Chvíli se očima pasu na jejím zdraví. Vážně nevypadá podvyživeně, unaveně ani ztýraně. Ale když se na mě podívá, vidím, že je něco špatně.

V očích má tvrdost a krutost, takovou, která tam ještě nebyla. Není to jen tím, že nemá vlasy že vypadá tak cize. Její ústa mají koutky povislé do slabého zamračení. Dříve to byl slabý úsměv. Když sjedu zrakem dolů, vidím, že zbraň svírá křečovitě a že ruce se jí potí.

"Elis?" Zašeptám ale i přes to. Do očí jí vhrknou slzy. Wanda ke mě ale přijde a zašeptá pár slov.

"Něco není v pořádku." Vydechne znepokojeně. Když kývnu, odvrátí se.

Dívám se na dívku, která vypadá tak křehce a pláče ve svém pokoji. Nikdo se k ní nepřibližuje.

Nakonec se vzchopím a přejdu k ní. Když ji vezmu za ruku, přestane vzlykat. Chvíli mě pozoruje a potom mě políbí.

Hned vím, že zase není něco v pořádku. Drží mě jinak, dravě. Vždy byla hrozně jemná, jako bych já byl ten křehčí a teď najednou... a vůbec, normálně by mě nepolíbila před ostatními. Je to celé zvláštní.

Když se od ní vyprostím, v očích se jí mihne naštvaný výraz. Nakonec si skousne ret. Jako to dělala Victoria.

Něco se děje.