Captains Tears

Kapitánovy slzy

Píseň-My Immortal (hudba na pohřbu), pusťte si kdy chcete, ale vřele doporučuji k pohřbové scéně

Dříve hrdým bojovníkem byl,
dokud sílu neztratil.
Láska zlomit tě může,
a nikdo nic nezmůže.

Copak se stalo, drahý bojovníku?
Potkal jsem dívku...
zemřela,
v chladu a tichu.

Báseň mu hrála v hlavě, když si oblékal uniformu. Bledý muž, s nesmírně širokými rameny a světlými vlasy.

A se štítem, v barvách Ameriky.

Kapitán Amerika je zcela zlomen a máloco ho již dokáže slepit. Ubohý muž, tolik jí důvěřoval.

Dnes jí jde na pohřeb.

Ozve se tiché, nesmělé klepání na dveře. Dovnitř, bez pozvání, vchází ne příliš vysoká, rudovlasá dívka, v černém kabátě a se slzami na bílých tvářích.

"Steve." Zašeptá tichým hlasem než propukne v pláč. Avšak Steve Rodgers jen svěsí hlavu.

"Wando, nech toho." Zamumlá a taky se mu na tváři zatřpytí jedna jediná slza, kterou vzápětí setře klouby rukou. Zhlédne se v zrcadle-jeho dříve barevná uniforma má na sobě jen dvě barvy. Bílou a černou.

A bílá je jen jedna část. Hvězda.

Opatrně pomůže rusovlásce vstát. Přede dveřmi čeká několik dalších lidí.

Prošedivělý muž, ruku v ruce s další rudovlasou ženou.

Malý muž, jemuž na zádech visí toulec s jediným zápalným šípem. Drží se za ruku s jinou ženou.

Trochu vyšší muž, kterému v hnědých očí nezáří obvyklá jiskra humoru. Je shrbený a přestože se s láskou dívá na plavovlásku po jeho boku, jeho srdce je vyhaslé a smutné.

A nakonec, muž s pískově žlutými vlasy a mohutným vousem.

Všichni jsou v černém, což naznačuje, jaká událost se bude odehrávat.

Při pečlivějším pohledu je vidět, že Steven drží za ruku malého chlapce. Běžný člověk by řekl, že má pět let, není tomu však tak.

Má dva měsíce.

Dávným druhům ve zbrani stačí jediný pohled aby věděli, že je čas. Čas, udělat poslední krok k definitivnímu rozloučení s manželkou Stevena Rodgerse.

Na definitivní rozloučení s ubohou, mladičkou matkou Elisarys Wood. Nikdo, kdo ji znal, by neřekl, že si zasloužila zemřít tak potupným způsobem. Tato mladá bojovnice, která byla vším, co by na ženě chtěl každý mít - laskavou přítelkyní, spravedlivou soudkyní, milou vrbou a nakonec, statečnou bojovnicí - si zasloužila zemřít na bitevním poli, obklopená spoustou mrtvých nepřátel, kteří útočili na tuto planetu, nebo naopak, v posteli, obklopená vnoučaty a držíc se za ruku se svým milovaným.

Místo toho zemřela v chladném a tichém vězení, obklopená lesem a ptáky, vykrvácela na kruté dlážděné podlaze, zrazená všemi koho znala. Jak nepřáteli, jako byl Loki, tak přáteli, jaký byl Anthony Stark.

Mladý otec jejího dítěte, Steven Rodgers se v myšlenkám vrací k okamžiku, kdy přišli do toho vězení, s tím, že je tato hrdá dívka zradila. Jaký byl jeho šok, když našli jen prázdnou skořápku bez života a bez duše, tichou a bezvládnou, tichou a studenou...

V jejích mrtvých očích byla znát výčitka, její tváře se stále ještě leskly slzami. Útlé ruce si tiskla na dlouhou řeznou ránu na jejím břiše, jak se snažila přežít.