Captains Tears

Kapitánův chlad

V tomhle díle čekejte trochu žhavější scény. Pokud jste moralisti, nebo vám takové věci vadí, ani to nečtěte. Ale nebojte se, přímo porno to nebude :D.

Chvíli ho absolutně nevěřícně pozoruju, ale tváří se smrtelně vážně a co hůř-ten prsten v jeho rukou je smrtelně pravý. Co mám sakra říct?

Stojím tam, úplně beze slov. Klečí přede mnou, Kapitán Amerika. Muž, kterého miluju. Ale chci si ho vzít?

Znám ho tak krátce. Dobře, rok, ale to je krátká doba. Zvlášť v našem dlouhém životě.

Nevíme, co má ten druhý rád, co nemá rád, jak se chová. Nevíme o sobě nic. Skoro.

A tady mám odpověď na svou otázku.

"Kapitáne..." Zašeptám.

"Elis?" Usmívá se nadějně. Nechci mu je bortit, ale musím.

Zadívám se na prsten. Svým vlastním prstem na něj sáhnu. Studený jako led.

"Nemůžu." Šeptám dál. A v jeho očích se bortí spousty nadějí.

Naléhavě ho chytím za paži. "Nejde o to, že bych tě nemilovala, ale známe se takovou chvilku a nic o sobě nevíme... Steve.." Říkám plačtivě a z očí mi začínají téct slzy. Nechci vidět ten jeho zklamaný výraz.

"Steve.." Zkusím začít znova ale to on už vrtí hlavou. Tohle jsem neměla dělat.

"Nemusíš se dál snažit Elis." Usměje se na mě. "Najdi si nějakého normálního partnera a zploďte spolu třeba i děti."

"Ale Steve!" Vyhrknu pohoršeně. A smutně. A vyděšeně.

"Tak proč?" Trhaně se nadechne, ale pak se uvolní a zhluboka dýchá.

"Neznáme se dost dlouho... kdybys mi řekl za rok, řekněme, asi bych odpověděla jinak. Ale známe se rok, z čehož jsem většinu času nevěděla o sobě." Odpovídám mu. Ale i mě samotné znějí mé výmluvy uboze.

Jen nadzvedne obočí, koutky svěšené dolů. Je to tak smutné, až je to komické.

"Nevěřím, že je v tom jenom to." Odpoví mi.

Naštvaně zavrčím a roztáhnu křídla. Donutil mě to říct. "Taky je v tom to, že nemůžu mít děti! A ty si zasloužíš mít děti, spoustu malých blonďatých tvorečků!" Zaječím na něj. Nikdy jsem to nechtěla vypustit z úst.

Ohromeně na mě zírá.

"Já taky nemůžu mít děti." Podotkne.

Ironicky se zasměju. "Prosím tě, co by na tobě nemohlo mít děti? To sérum tě v tomhle neomezilo, pokud ti to neřekli. Zato já, chci vidět ty dětičky s tímhle na zádech." Znova roztáhnu křídla, abych demonstrovala, co tímhle myslím.

Pomalu ale jistě mu tuhne obličej. Ale můj pud sebezáchovy je teď velmi hluboko.

Zcela naštvaná si připnu na nohu nůž, za pas si strčím pistoli a nasadím si kryt na křídla. Je na čase to vyzkoušet.

"Nasadit!" Křiknu a s úsměvem se vrhnu proti sklu.

Brnění na křídlech funguje bezchybně. Je lehké jako pírko. Mávnu křídly a ráda bych ze sebe dostala tu naštvanost.

Chvíli pomalu klesám, ale vzduch mě jako obvykle uklidňuje. V jednu chvilku mě napadne, jaké má asi Tony výdaje za okna. Nejspíš velké.

Svištění vzduchu mě upozorňuje, že se blíží Tacita. S úsměvem na tváři se nechám unášet větrem. Krása.

Možná ne tak krásná, když ucítím nechutný zápach z ulic pode mnou. Lidé dnes nejsou o moc jiní, než lidé dřív. To zjištění mě donutí se pousmát.