Captains Tears

Kapitán se bojí

Naštvaně dupu po místnosti. Po chvíli sebou plácnu na postel a lehnu si na polštář. Minutku je to pohodlné, ale potom mě začne něco tlačit do hlavy. Naštvaně zvednu polštář a podívám se pod něj.

Leží tam krásná černá maska pokrytá peříčky.

Okamžitě pochopím její účel a usměju se. Když se na sebe podívám, dokonale se mnou ladí. Rychle si ji nasadím a pak se zatajeným dechem stisknu kliku.

Dveře povolily.

Když se plížím chodbami, narazím na něco jako kontrolní místnost. Jsou tam i souřadnice Avengers, což mi zvedne náladu. Můžu je najít.

Za několik málo chvil vyskakuji z okna a poprvé roztahuji křídla. Doufám, že to vyjde, protože jinak se rozplácnu o zem. Jenže s křídly mám i instinkty sovy, tudíž není problém létat.

Vidím pod sebou celý svět. A je to jiný svět než ten, ve kterém jsem se narodila. Je podobný, ale jiný.

Ta myšlenka mě rozesmutní. Už do tohoto světa nikdy nemůžu patřit. Ještě že ty přístroje byly tak jednoduché. Vypadaly podobně jako z mé doby, jen tečka, jméno a souřadnice.

Ležím tím směrem už nějakou dobu. Už bych tam mohla být ne? Ne že by mi byla zima, ale na tak dlouhý let nejsem zvyklá, křídla mě bolí, v plicích mě pálí. Jako bych uběhla maraton. Je to úžasný pocit.

Abyste to pochopili, musíte si představit sami sebe v mé situaci. Představte si, že letíte vysoko nad zemí, rychlostí 50 kilometrů za hodinu. Představte si, že vám do zad zafouká vítr a vy rázem zrychlíte. Představte si, že kolem vás létají jiní ptáci. Představte si, že už necítíte nic, kromě bolesti křídel a plic a neskonalé radosti. Představte si, že jste ale tiší jak smrt a slyšíte tudíž všechno kolem sebe.

A slyšíte výstřely a tupé nárazy. V jednom okamžiku i blesk. Jsem na místě.

Bohužel ještě nevím, jak se přistává a proto se prostě nakloním a zavýsknu radostí, když se řítím dvojnásobnou rychlostí k zemi. Je to čistá euforie.

Ovšem asi padesát metrů nad zemí začínám zpomalovat. Rozhoduju se, že sletím co nejblíže k zemi a pak prostě spadnu na zem. Není to moc elegantní, ale v tenhle okamžik nemám čas na nějaké kreace. Musím se k nim jen dostat a ukázat jim, na čí jsem straně.

Asi metr nad zemí váhám, ale jen na okamžik. Rychle přitisknu křídla k tělu a spadnu na zem.

Au. Bolelo to víc než jsem čekala. Jsem celá zaprášená a k tomu mě všechno bolí. Ale když si stoupnu, zjišťuji že se můžu úplně normálně hýbat.

Maličko nadskočím a mávnu křídly. Okamžitě se trochu nadzvednu. Svraštím obočí a zkusím to znova, tentokrát ale víckrát mávnu. Teď už letím, takže se ve vzduchu znova protočím tak, abych byla břichem k zemi. Potom se vydám směrem k výstřelům.

Jsem tak rychlá, že za několik minut doletím na velkou louku, které dominuje něco jako bunkr. A kolem nich jsou oni.

Musím uznat, že to vypadá efektně. Clint Barton neboli Hawkeye střílí šípy do všech lidí se zbraněmi, co tam běhají. Teprve až teď si uvědomím, jak byla moje myšlenka, že se vyhnu jedinému jeho šípu, bláhová. Byl rychlý jako blesk.

Kolem létá Iron Man a taky střílí. Občas chytí někoho z tech lidiček a praští s ním o zem. Něco podobného dělá i Vision.

Wanda kolem sebe metá cosi červeného, co odhazuje všechny od ní. Nemá kolem sebe nikoho.

Thor kolem sebe mává kladivem a jednou za čas vypálí blesk. Vzpomenu si na svůj sen a trošku se otřesu.

Nataša bojuje a střílí nedaleko od Bruce, který z mně neznámého důvodu není v podobě Hulka. Jen tam stojí a dává pozor, aby se k němu nic nepřiblížilo, ale to by ani nemusel dělat. Nataša je dost opatrná za oba.

Ale nikdo z nich není ten, koho hledám. Ve skutečnosti chci najít jen Kapitána. Bohužel, nějak se mi to nedaří.

Najednou ho uslyším. Zvuk, jaký vydávají odražené kulky, ale netuším, odkud ho znám. Vím jen, že je to Kapitán a vrhnu se tím směrem. Nataša si mě všimne a v duchu zaječí. Už začínám rozpoznávat rozdíl mezi zvukem a myšlenkou.

Okamžitě běž pryč okřídlená!

Otočím na ni hlavu a zahlédnu, jak jí proběhli dva lidé. Okamžitě se zavěsí na Bruce a ten se začne proměňovat. Vypadá to ale i tak, že má problémy.

Ale když se otočím za Kapitánem, vidím, že na něm je asi pět lidí a dva z nich mu odtahují ruce od těla. Během vteřiny leží na zemi, když mu podrazilí nohy a jeden mu tiskne zbraň k čelu. Ale Kapitán pořád bojuje a tak nemůže zamířit.

Vím, že si musím vybrat a musí to být rychle. Kapitán, nebo Banner?

Kdo z nich?

Mrknu po Bannerovi. Vypadá už skoro proměněně a muži nikde. Potom už nemyslím, jen běžím a chvílemi letím ke Kapitánovi. Při běhu vymýšlím strategii, ale jakmile k němu doběhnu, na nějakou strategii kašlu. Jen se mocně odrazím od země a mávnu křídly, abych se popohnala. A pak vší silou kopnu do muže, co se Kapitána snažil zastřelit. Náraz se mi promítne do celého těla, ale muže to odstrčí a on spadne na zem. Můj nenadálý útok překvapí i ostatní a než se vzpamatují, Kapitán je na nohou a tři trefí štítem. Poslední dostane ránu pěstí. Je v bezpečí.

Potom se na mě otočí a zakřičí, abych ho přes zvuky bitvy slyšela. "Co tu sakra děláš! Zabijí tě! Vypadni!" Jenom zavrtím hlavou a otočím se k dalším protivníkům. Vznesu se.

Najednou cítím ochromující bolest v pravém křídle, které mi následně vypoví službu a já se zřítím k zemi. Ještě než dopadnu, zkontroluju co se stalo.

Křídlo mám prostřelené, skoro u ramena. A aby toho nebylo málo, dopadla jdem přímo pod nohy jednoho muže. Ten mě chytí za vlasy a zařve "Ani hnout nebo ta holka umře!". Při tom mi strčí ke krku nůž. Jsem v šachu. Ovšem, nikdo kromě Kapitána nezastaví. Hulka a Natašu chápu. Hulk se neumí ovládat a Nataša má oči jen pro něj. Ale co ostatní?

Najednou se muž za mnou zhroutí a kašle krev. Při pádu mi ale stihne přejet nožem po hrudi a udělat hlubokou ránu. Krev mi z ní crčí proudem.

Kapitán se ke mně rozběhne ale předběhne ho malá dívka, která se vynořila z bunkru. Když ke mně doběhne, dá mi ruku nad srdce. A najednou cítím, jak se rána uzavírá. Když k nám Kapitán doběhne, obě zranění jsou z půlky pryč. On se na ni naštvaně podívá.

"Kdo jsi?"

A dívka odpoví. "Jmenuju se Victoria. A jsem léčitelka."

A vím, že čteš myšlenky.

Kapitán se zamračí a pomalu se ke mě nahne a vezme mě do náruče. Je tak studený.

Po chvíli dojde k mému předání Tonymu, který se mnou někam letí. Při tom ke mně mluví.

Říká, že se omlouvá.

Potom zavřu oči a po chvíli usínám.

Budím se v nemocničním pokoji a vedle mě sedí ruku v ruce Tony Stark a jeho manželka, Pepper. Pepper má v očích slzy.