Captains Tears

Kapitánova žena

Překvapeně se na něj dívám. Nemůžu uvěřit svým očím. Je tu. Nehýbu se, jen se vpíjím pohledem do jeho očí.

"Zmeškáš svou vlastní svatbu." Řekne nakonec. Ohromeně zavrtím hlavou.

"Jak jsi přežil?" Vydechnu a mé oči se pomalu zaplňují slzami. Potřesu hlavou. Nesmí se mi zkazit líčení.

"To není důležité. Až bude čas, povyprávím ti to. Bude nám do toho praskat oheň a já budu na klíně houpat svou dcerku. Teď musíš jít k oltáři." Usmívá se na mě. Znova zavrtím hlavou.

"Chceš snad nechat Kapitána čekat?" Vytáhne poslední trumf. Moc dobře ví, že tohle zabere. Neklidně sevřu ruce do pěstí.

"Nevím, co se bude dít." Šeptnu. Nechci tam přijít a nic nevědět.

"No, vlastně je můj úkol ti to říct. Až tě dovedu k oltáři, předám tvou ruku Wandě. Ta tě bude zastupovat, v jedné ze starodávných smluv. Kapitána zastupuje Tony, což mě překvapuje... nenávidí se. Samotný slib je zcela unikátní a nikdy víc se nebude opakovat, jelikož jsme ho vymysleli my. Celé to za tebe vyřeší Wanda a ty pak jen řekneš, jestli s jejím postupem souhlasíš a nakonec si řeknete své ano." Povídá mi a sleduje, jak blednu.

"Není to trochu... složité?" Zamumlám.

"No, mám tě tam dovést se svázanýma očima a to přes půlku Země... řekl bych, že docela ano." Kývne Clint.

"Kde se to odehrává?" Teď už jsem bělejší než moje šaty. Jako vypraná v Perwollu.

"Nepovím." Mrkne a podává mi jemnou bílou masku přes oči.

"Tohle si nasaď. Neboj, nebudeš vidět jen něco přes 10 minut." Zamumlá. Skoro neznatelně přikývnu a nasadím si tenoučkou masku. Ale i tak nic nevidím.

Zmateně kolem sebe tápám, dokud nenarazím rukou na Bartonovo rameno. Sklouznu rukou dolů a opatrně se ho chytím za ruku, abych nespadla.

"Pojď." Slyším v jeho hlase smích. Vede mě chodbami, našlapuju lehce, jako anděl. On sám taky skoro není slyšet.

Když mě dovede do výtahu, připadám si hrozně neschopná. Přijde mi, že mám ze šatů cáry, tolikrát jsem upadla. Znechuceně vrtím hlavou. Proč musím mít už teď zavázané oči?

Překvapením je to, že výtah jede nahoru. Když mi čerstvý vítr čechrá vlasy, pochopím. Poletíme.

Nejspíš v helikoptéře se opřu do sedadla a znova se nechám ovládnout nervozitou. Představuju si všemožné scénáře. Třeba mě nervozita tak schvátí, že nebudu schopná mu říct svoje ano. A co budou ty sliby?

Co když se rozejdeme?

Ta myšlenka mě úplně paralyzuje. Co když to není tak dobrý nápad? Co když mě přestane milovat a my potom už nebudeme tvořit pár...

Nepřipadá v úvahu, že bych ho přestala milovat já. Nepřestala jsem ho milovat ani vlivem času, ani vlivem Lokiho. Věnovala jsem mu všechno co mám. Svou důvěru, lásku a dnes mu věnuju i své tělo.

Ale co když mu to nebude stačit? Nejsem krásná. Nejsem bohatá, nejsem nijak zvláštní. Mohl si vybrat kohokoliv.

Ale vybral si mě. Budu mu věřit. Budu mu ze všech sil věřit a nikdy, nikdy nedopustím, aby můj strach nakopal mou důvěru v něj.

Opatrně natáhnu ruku a strhnu masku. Ohlédnu se na Clinta-je plně zaměstnán řízením. Opatrně přejdu ke dveřím a vyskočím ven.

Dokonce i v těchto šatech se dá létat. Plachtím na roztažených křídlech vedle helikoptéry a sleduju krajinu pode mnou. Vidím les, les a zase les. A najednou se přede mnou rozloží malebná vesnička.