ZLODĚJKA

1. PŘEDSTÍRÁNÍ

Vzala jsem z nočního stolku fotku a pozorně se na ní zadívala.
Vlastně ani nevím, proč jsem si vybrala zrovna tohohle kluka. Nejspíše proto, že jsem velice zlomyslná. Ráda si vybírám nevině působící lidi. Ten kluk na fotografii by měl být přibližně v mém údajném věku, možná o něco starší. Já sama nestárnu už dlouho. Je to jen praktické. Lidé kolem sedmnácti let života jsou přímo nabití emocemi. Ale stejně je každý v hloubi duše jiný. A to je uklidňující. Ta odlišnost. Každá duše znamená něco jiného, má jiné poslání. V mém těle duše postupně hynou. Není jich potřeba tolik. Na měsíc mi stačí dvě, tři duše. Ale stejně nemohu zůstávat na jednom místě příliš dlouho a ani nechci. Lidský svět je pro mě únavný.
Popadla jsem béžovou kabelku a naskládala jsem do ní nově nakoupené učebnice. Jen rekvizity. Za ty roky si opravdu dokážu zapamatovat učivo střední školy. Beru si na sebe těsné béžové džíny a volný tmavě modrý bavlněný top.
K tomu jsem přidala i tmavé sluneční brýle. Lidé by měli vidět moje oči co nejméně. Mám světle fialové oči, které se směrem k zorničce stále ztmavují. Ta fialová je chladná, ledová. Když si lidé všímají, řeknu jim, že nosím kontaktní čočky, ale i tak je to hodně neobvyklá barva. I vlasy mám od přírody velmi tmavě fialové. Lidem můj zevnějšek přijde krásný. Ráda ten dojem ještě podtrhuju. Dnes si pomáhám vínovou rtěnkou a černými očními stíny. Jsem hotová. Pečlivě jsem složila fotku a zastrčila jsem ji do zadní kapsy džínů. Otevřela jsem dveře hotelového pokoje a vyrazila do obyčejného nudného světa, abych předstírala, že jsem člověk.

* * *
Zaparkovala jsem svoje černé ferrari na školním parkovišti a vystoupila. Chlad se táhnul po celém pozemku, ale mně to nevadilo. Chladno mi dělalo dobře. Teď nastane ta zajímavá část. Musim všechny zaujmout. S mým vzhledem to nikdy nebylo nijak těžké, ale stejně mě tahle část nehorázně baví. Dojem výborně podtrhuje moje zbrusu nové ferrari. Rychlá auta miluju.

Znovu jsem nastoupila a prohlédla jsem si svou tvář v kapesním zrcátku. Dokonalá.
Začala jsem rutinní proceduru pro vytvoření správného dojmu.

Pustila jsem naplno přední klimatizaci a nechala jsem ji, ať rozfouká mé vlasy do vlajících motanců. Nevím proč, ale pohyb jim přidává na kráse. Do přehrávače jsem vložila cédéčko a zapnula ho. Mám tam jen jednu píseň. Je to má oblíbená. Hudba je jedna z mála věci, které opravdu zbožňuju. Autem se rozdrnčelo She looks so perfect od 5 SOS. Pročísla jsem si rukou vlasy, nasadila sluneční brýle a vytůrovala motor.

Auto se šťastným zapředením vyrazilo směrem k hlavnímu studentskému parkovišti.

* * *

Většina míst už bylo zabraných.
Nad auty jsem jen znechuceně zavrtěla hlavou. Žádné z aut se mi ani zdaleka nelíbilo. Ale to už jsem za doprovodu hlasité hudby smykem vjela na parkoviště, otočila ferrari do protisměru a pozadu hladce vklouzla do mezery mezi dvěma žalostně vyhlížejícími auty. Tenhle trik mi vždy získá žádanou pozornost. Přes obroučky brýlí jsem se ujistila, ze se na mě všichni dívají a vystoupila jsem z auta. Píseň přesně ve správnou chvíli skončila. Zabouchla jsem tedy dveře a na dvaceti centimetrových podpatcích u černých sametových lodiček jsem rázným krokem zamířila ke škole. Zrovna, když jsem otevírala dveře, přiřítilo se na druhou stranu parkoviště krásné, černé porsche a hladce vklouzlo na poslední volné místo. Okamžitě z něj vystoupil kluk celý v černém, s černými vlasy a tmavými brýlemi na očích. Usmála jsem se na něj a sledována davem teenagerů prošla hlavními dveřmi dovnitř. Vevnitř jsem však soptila vzteky. Nikdo-nikdo mi nebude krást můj obdiv a pozorné pohledy. A takto jsem poprvé vstoupila do Střední školy v Rose-Kingstonu.

Tak tady je první kapitola. Snad se líbila. Koment nebo votes potěší. :)