ZLODĚJKA

6. ZÁVOD 3.část

Večer jsem nemohla spát, tak se mi podařilo vybalit nejdůležitější věci a udělat si šálek vařící kávy.
Nakonec jsem Cassiana poprosila abychom to naše řidičské klání přeložili na zítřek.

Když se mi konečně povedlo usnout, zdál se mi naprosto nemožnej sen o učiteli Collinsovi, který měl všude po těle nalepené studentské přihlášky. Jednu měl dokonce v uchu.
A celou místnost kde stál naplňovala nějaká rocková odrhovačka. Po chvíli se však změnila v otravné drnčení které se v pravidelných intervalech stále opakovalo.................
Vztyčila jsem se na posteli a zírala na kovový reproduktor ve zdi, ze kterého vycházel ten nesnesitelný zvuk, jenž mi dokonce vlezl do snu. To snad.....
Nezaplatlia jsem tolik peněz abych se musela budit v...můj pohled zabloudil k digitálnímu budíku na elegantním černém stolku....Jako vážně? Půl sedmé?! Se svou rychlostí bych klidně mohla vstávat o hodinu později.
No, to je jedno. Stejně ve skutečnosti nijak moc spát nepotřebuju, ale bylo to docela příjemné.
Vstala jsem z postele a oblékla se. Dnes bylo důležité dobře zapůsobit a tak jsem tomu věnovala o něco více času než normálně. Vlasy jsem stáhla do vysokého culíku a hodně zvýraznila své fialkové oči. Použila jsem tmavě fialovou rtěnku a do uší si zavěsila své oblíbené náušnice - obrovské stříbrné kruhy. Chvíli mi trvalo vybrat si oblečení, ale nakonec jsem na sebe hodila stříbrné tílko s flitry a džínové mini kraťásky. Silonky nebudu potřebovat, nemyslím si že by mi byla zima i kdyby bylo třeba minus dvacet. Sešla jsem dolů do kuchyně a udělala si k snídani vafle s borůvkama. Jím normální jídlo k snídani, obědu i večeři. Nemusela bych to dělat, ale pak bych měla málo energie a navíc bych se připravila o potěšení z dobrého jídla. Vafle jsem si vzala zpět do pokoje a otevřela si notebook. Kousky jídla ve mě kus po kousku mizely a já mezitím hledala nějaké informace o Lukovi Starlingovi. Potřebovala jsem se toho o něm dozvědět co nejvíc a vyvolat v něm nějaké emoce, které bych mu později mohla sebrat. Tak to prostě funguje. O své oběti musíte vědět absolutně všechno.
Na stránkách školy i různých soutěžních oznámeních a vývěskách toho bylo vcelku hodně. Měl dost sportovních úspěchů a často tam o něm napsali nějaké osobní informace, byť třeba takové banality jako že má malou sestru nebo že mu na základce přezdívali Luckye.
Kdo ví co by se mi jednou mohlo hodit. Proto jsem si pokaždé, když se příslušné okno otevřelo, pečlivě zapsala do mozku co nejvíce informací a otevřela další.
Když mi do začátku školy zbývalo přibližně patnáct minut, zaklapla jsem notebook a vzala si černou kabelku od Vittona. Nakonec mi to nedalo a popadla jsem ještě černé sluneční brýle. Většina lidí bude chodit teple oblečená, a sluneční brýle budou vypadat výstředně, ale co už.

Chystala jsem se odemknout svého Astona, když si můj mozek uvědomil, že jsem včera lehkomyslně dovolila Cassianovi, aby mě odvezl do školy. Opřela jsem se o krásnou, blyštivě rudou kapotu a s pohledem upřeným na digitální hodiny ve svém
i-phonu jsem  čekala. Když to trvalo dalších deset minut, a mě zbývalo pouhých pět, abych dorazila do oné nenáviděné budovy, vztekle jsem šoupla
i-phone do kapsy u džín, odemkla auto a otevřela si dveře.
Nechápala jsem ho. Nejdřív mě mermomocí chce poznat a odvézt mě do školy, a potom se pro jistotu ani neukáže. Moje tělo se už téměř zabořilo do černé, kožené sedačky, když se na příjezdové cestě objevilo nablýskané žluté něco. Musím uznat, že to vypadalo vážně úžasně. Ze předu to mělo úzká světla, staženou střechu a bylo to přímo přilepené k zemi. Ze sadu bylo jemně zaoblené, jako u camara, ale na zadní kapotě byl namontovaný takový ten výstupek, o kterém jsem ani v nejmenším nepochybovala, že to sundal z nějaké závodní formule. Celkově to vypadalo jako žlutá smíšenina Camara, Lamborghini a nějakého závodního druhu formule. Každopádně to jezdilo božsky. Silou vůle jsem na tvář opět nahodila nasraný výraz a čekala, až tohle umělecké dílo konečně zastaví.