ZLODĚJKA

10. NĚKOLIK TAJEMSTVÍ NAJEDNOU

Probudila jsem se s příšernou pachutí v ústech, doprovázenou pocitem, jakoby mi někdo vypumpoval žaludek a naházel do něj kupu šutrů. A nebyla to kocovina.
Tak dneska to nevypadá, že bych byla schopná zničit ty záznamy, jak jsem si včera přísahala. S takovou bych se tam sotva doplazila.
Moje tělo až příliš dobře vědělo, že to už je skoro měsíc, co jsem se naposledy 'nakrmila' a poznamenalo mě to. Cítila jsem to, jak se mi nedostatek zažírá do těla, všech nervů a zpomaluje mě. Nechala jsem Cassianovi zprávu, lehla si do postele a snažila se vpravit si do žaludku nějaké jídlo. Bylo to ale k ničemu. Vydržela jsem to do dvanácti hodin dopoledne, a pak jsem kapitulovala. Zvedla jsem mobil a vytočila cassianovo číslo.
"Jo?" Zvedl to téměř okamžitě. "Cassiane, já už to nevydržím. Je to moc dlouho. Mohl....myslíš, že bys mohl...nějak sebrat Luka Starlinga a dopravit ho sem??
Už vím dost na to aby...."
Jeho hlas na druhém konci mě utnul v půli věty. Byl starostlivý ale neochvějně pevný. "Promiň ale - to nemůžu. Vydrž, jedu za tebou."
Už jsem spíš sípala. "Ca..Cassiane, to nepomůže. Potřebuju - potřebuju....." Cítila jsem, jak se pomalu propadám do tmy, stále hlouběji a hlouběji. Ještě jsem jakoby z velké dálky slyšela cassianův hlas jak na mě volá, ale byl moc, moc daleko než aby mi mohl pomoci. A potom jsem omdlela.

* * *

Něco se vznášelo přímo nademnou. Bylo to jen o málo světlejší než okolní tma, ale stačilo to upoutat mou pozornost. Následně jsem uviděla další, o něco světlejší tvary, až se nademnou slily v rozmazanou, tmavou siluetu.
Něco říkala, volala na mě, ale přes černou mlhu v mé mysli jsem nebyla schopná rozlišit jednotlivá slova.
Pomalu jsem se začala probírat. Po několika minutách mi došlo, že už bych mohla úplně otevřít oči, ale něco, jakýsi instinkt, mě zarazilo. V rohu postele totiž seděla postava, od hlavy k patě v černém. Mluvil. Zdánlivě nesrozumitelné mumlání najednou dávalo smysl a já začala chápat jeho význam.
"Promiň mi to." Jeho slova mi vyrazila dech. Chvíli jsem si myslela že si uvědomil že už jsem vzhůru, ale na to byl jeho hlas příliš důvěrný. Očividně si myslí že ho pořád nevnímám. "Ježiši, tohle je moje vina. Měl jsem vědět, že už to nevydržíš, říkalas mi to. Ale já tě neposlouchal. Neposlouchal jsem tě. Zatraceně!!! " Slyšela jsem tupou ránu, jak uhodil pěstí do zdi. Vylekalo mě to. V tom jediném pohybu se zračilo příliš osobních pocitů, moc emocí které zaznívaly v tom krásném, melodickém hlase.
Ještě chvíli jsem ležela a poslouchala, jak dýchá. To, co řekl jsem očividně neměla slyšet a já nechtěla aby věděl, že jsem slyšela každé slovo. Potom jsem pomalu otevřela oči a mrkala, jak postupně přivykaly skromnému světlu v místnosti, jako bych se až nyní probrala z bezvědomí.
Jakmile Cassian postřehl můj pohyb, vztyčil hlavu a podíval se na mě. "Jsi v pořádku?" Zeptal se odměřeně a značně zbytečně. Zřejmě nehodlal dát najevo, jak moc se o mě bál, ale mě to z nějakého důvodu přišlo ohleduplné. Jakoby mi tím dával prostor. Byla jsem vděčná, za to, že jsem ho slyšela. I když se svoje emoce snažil skrývat pod touhle tvrdou maskou. Usmála jsem se.
"Nijak zvlášť. Potřebuju..." Odmlčela jsem se. Můj hlas byl chraplavý a těžký.
Cassianův výraz roztál. "Promiň. Za to že jsem tě nechal čekat."
"Přinesls někoho..?? "
"Ne. Bylo by to příliš nápadné." Jeho hlas zněl trochu nervózně. "Všude se tam promenádují ti rádoby lovci."
"Ale co tedy...Cassiane já už to vážně nevydržím, ještě pár hodin a nebudu se schopná ani pohnout." Jeho oči, plné černých jiskřiček se na mě dívaly starostlivě a trochu nazlobeně, jakoby ho něco z toho co jsem řekla znepokojilo. Zvláštní, nikdy jsem si těch jiskřiček nevšimla. Okamžitě jsem je začala zbožnovat i nesnášet zároveň. Měla jsem je ráda, protože byly krásné, přívětivé a prostě jeho.
Jenže taky skrývaly všechny ty jeho emoce, kterými oplýval, a vypouštěly jich na povrch jen málo. Za tuhle vlastnost jsem byla zároveň vděčná, protože mi to pomáhalo v těžkém úkolu. Pomáhaly mi, abych se nenávratně neutopila v těch černých očích. Chvíli jsme na sebe zírali, a mně se začala klížit víčka, když Cassian ticho přerušil. "Zkus mě."
Řekl to tak klidně, že mi význam jeho slov zprvu nedošel. "Počkej, cože?? Jak....." Větu jsem nedokončila a jenom jsem na něj nevěřícně civěla. "Ty...ty chceš, abych se nakrmila od tebe ???"
Pokrčil rameny. Tahle možnost mi tedy vážně nedošla a nikdy v životě by mě nenapadlo ho o něco takového požádat. Nevím, jestli by to vůbec fungovalo a navíc takové převzetí duše bývá dost...intimní. Nehledě na to že nevím co všechno by si potom pamatoval on sám...
Cassian musel uhádnout, jakým směrem se moje myšlenky ubírají, protože se nademnou sklonil a tiše řekl: "Neublíží mi to. Jenom dostaneš část mojí energie." Chtěla jsem protestovat. Nejen proto že mě děsilo, jak hluboko do mojí mysli by se v takovém případě dostal, ale taky jsem se bránila, protože takové spojení a takový dluh by znamenaly zaplést se s Cassianem mnohem víc, než bylo původně v plánu. Bála jsem se, že bych se s ním potom chtěla sblížit. A to jsem si nemohla dovolit.
V tu chvíli mě poprvé napadlo, proč vlastně. Proč se tomu bránit a zakazovat si to??
Tohle by ovšem nikdy nefungovalo. Nikdy bych nedokázala mít takový druh citu.
Přesto, věděla jsem že mě k němu něco táhne, jako by se naše dva magnety hledaly.
A proto jsem nemohla dovolit, aby se to ještě prohloubilo.
Zavrtěla jsem nerozhodně hlavou a skousla si spodní ret. Ocitla jsem se v patové situaci. Nechtěla jsem si od něj nic brát, a už vůbec ne části jeho duše, i když by mu to neublížilo. Na druhou stranu jsem věděla, že pokud brzy nedostanu co potřebuji, mé tělo zkolabuje a není jisté že by se znovu probudilo.
"No tak." Teď zněl lehce naštvaně, jakoby ho moje nerozhodnost rozčilovala. "Víš že nemáš na vybranou. Dřív nebo později se zhroutíš, nemá cenu to ještě prodlužovat." Měl pravdu. Nejspíš jsem opravdu neměla na vybranou.
"Dobře." Můj hlas zněl prázdně a poraženě, když jsem se na posteli pomalu posadila. Potom jsem si uvědomila další problém. "Ale...skoro nic o tobě nevím. " Zasmál se. Byl to suchý a neveselý smích, který nijak nenaznačoval, že by ho moje slova doopravdy pobavila. "Zlato, troufám si tvrdit, že mě znáš líp než ty lidi, které sis proklepla. Osobní informace ti pomáhají, to ano. Ale když někoho znáš, víš jak se chová, pak to vydá za stovku takových informací jako jsou sportovní úspěchy nebo pětka z biologie." Nevěděla jsem, co na to říct. Zdálo se mi, že toho ví víc, ale z nějakého důvodu mi to nechtěl říct. "Prostě se uvolni."
Neznělo to vůbec dobře. Vždycky jsem absolutně nesnášela ty kecy z dívčích románků o tom, jak se dvě duše prolnuly, v záchvatu nedozírné lásky se staly jednou bytostí. Radši jsem ani nepočítala, kolik z nich začíná frází 'prostě se uvolni'.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu, pomalounku jsem se začala uklidňovat. Soustředila jsem se na tu část mojí mysli, která vždycky záhadně proklouzla do myšlenek oběti.
Nevěděla jsem, jak přesně to udělat. Jak ho najít. Moje vědomí se pomalu stáčelo a kroutilo, neochotně se snažilo najít si cestu k Cassianově mysli. Cítila jsem ho, vnímala jsem jeho přítomnost ale nedokázala jsem se k němu dostat. Jak si od něj mám vzít co mi nabízí, když se přede mnou schovává? Když mě nepustí skrz zeď ve svém vědomí?
'To ne já. Ty sama si bráníš.' Uslyšela jsem jeho hlas v hlavě. Pořád to na mě působilo zvláštně, jakoby ta slova nevysílal abych je zpracovala, ale rovnou mi je bez ladu a skladu sázel do mozku.
Navíc mě pořád štvalo, že se mi tak snadno dostane do hlavy, zatímco já to nedokážu dokonce ani když chce, abych to udělala.
'Víš, já na to měl hromadu času. A navíc netrávím polovinu dne tím, že si lakuju prsty u nohou.'
Ježíši, to je vůl! Chtěla jsem mu odpovědět něco nepříliš hezkého, když mě přepadla únava a já jsem začala pomalu malátnět. Pane bože - já - se - do - té - jeho - kebule - nedostanu!
Musel zachytit něco z mých neobvykle histerických myšlenek, nebo si prostě všiml že se pomalu propadám do deliria, protože mě podepřel a nahlas řekl: "No tak, není to těžké. Možná mě nijak dobře neznáš, ale mysli prostě na to, jak se chovám, co dělám, když jsme v úzkých...."
"Většinou nadáváš." Poznamenala jsem chraptivě a musela jsem se tiše smát, když se mu na tváři rozlil trpitelský výraz.
"Pšt. Prostě to zkus." Jeho hlas zněl trochu zvláštně, jakoby se ozýval z velké dálky, ačkoli Cassian seděl na posteli jen pár centimetrů ode mě. Tohle už mi začíná přerůstat přes hlavu. Sice jsem věděla, že 'hlad' přichází rychle, nikdy se mi ale nestalo, že bych byla jeden večer celkem v pohodě a ráno mohla podávat smrtce ruku. Nadechla jsem se a pokusila se znovu ponořit do jeho mysli, soustředila jsem se na všechno co o něm vím. Jak se mu zvedne jeden koutek výš než druhý, když ho něco pobaví, jak se vždycky snaží všechno okecat naprosto nemožným ironickým humorem. Jak jsem se cítila, když jsem ho viděla prvně. Poprvé v životě jsem žárlila. Jak se jeho auto dokonalým smykem vřítilo na parkoviště.......
A v tu chvíli jsem cítila jak se přehrady v mé mysli otevřely. Moje myšlenky se vylily ven jako voda z přehrady a zaplavily Cassianovu mysl. Nečekal to. Hned, jak jsem se dostala k jeho myšlenkám je ihned skryl, ale než se mu to povedlo, pár z nich mi utkvělo v mysli. Neviděla jsem slova, spíš jsem je prožívala, cítila jsem to co on. Viděla jsem obrazy. Malý kluk, postávající před velkou bílou budovou, jakoby stále na někoho čekal. Tmavá postava - Cassian - se skláněla nad malou dívkou. Tuhle vzpomínku doprovázel trýznivý smutek. A další - mladá dívka, sedící na louce, pletoucí věneček z lučního kvítí. Z každé té vzpomínky, z každé chvíle z Cassianovy minulosti do mě proudila energie, každá ta chvíle mi dodávala sílu jako životodárný pramen. Bylo to úplně jiné než dřív a - kupodivu - mnohem silnější.
Nebyla jsem si jistá, jestli mi tyhle vzpomínky ukázal úmyslně - spíš ne - ale rozhodně byly hodně osobní. Po těchhle útržcích jsem už jenom pociťovala emoce. Dech beroucí emoce, podobné jako ty, když před chvílí udeřil pěstí do zdi. Jak může tohle všechno cítit?! Je jako já, neměl by mít pocity, emoce ani žádné jiné lidské vlastnosti tak vyvinuté. Nebo je to jinak? Nepřikládala jsem celou dobu svojí bezcitnost Zlodějce duší, zatímco jsem za ni mohla jenom já sama? Co když jsem jenom já ta jiná?
Pomalu jsem se začala stahovat, vytrácela jsem se z jeho mysli, dokud se spojení nepřerušilo.
Seděla jsem. Jenom jsem seděla a ohromeně, nepřítomně zírala do zdi. Ticho přerušil až Cassian. "Už je ti líp? Nerad bych abys zase omdlela."
Působil vyrovnaně, skoro až znuděně, ale když jsem se teď dokázala vžít do jeho myšlení, snadno jsem dokázala za předstíranými emocemi najít neklid a nervozitu. Není divu že byl nervózní. Právě jsem viděla některé z jeho nejniternějších vzpomínek. Pro mě samozřejmě neměly žádný význam, ale pro něj jsou stále bolestné. Očividně mi je neukázal úmyslně a není zrovna rád že jsem je viděla - a co hůř - cítila co při nich prožíval.
"Já....je mi dobře." Nepodívala jsem se na něj. Bylo mi víc než dobře. Cítila jsem se jako nová, naprosto živá.
"Hej..." Vzal mě jemným dotykem za bradu a zvedl mi hlavu tak, aby se mi mohl dívat do očí. "Co se děje?" Tentokrát měl v hlase skutečnou starost. A to bylo snad ještě horší. Známe se přece jen pár dní. Neměl by se o mě bát.
Jenomže se zajímal co se se mnou děje víc, než byl ochotný přiznat. Odvrátila jsem hlavu.
"Nic. Jenom...děkuju. Díky že jsi to zkusil." Bylo mi to nepříjemné, že mu musím být vděčná, dlužit mu. Nerada jsem přiznávala vlastní neschopnost postarat se sama o sebe. Vlastně se mi to stalo poprvé. Tedy ne, že by se mi spolužáci z minulých škol nesnažili pomáhat, neprovázeli mě po škole a tak dále. Taky jsem jim děkovala. Jenomže tohle bylo poprvé, co jsem něčí pomoc opravdu potřebovala. Poprvé, co jsem to myslela vážně.
A zřejmě to na mě bylo dost vidět, jelikož Cassian se zasmál a zavrtěl hlavou. "Ty si asi moc lidí k tělu nepouštíš, co? Klídek." Řekl když uviděl můj výraz. "Kdybych ti neřekl ať počkáš, postarala by ses o sebe dřív, takže mi vlastně nemáš za co děkovat."
Jenže já musím. Za to, že mě bere takovou jaká jsem mu budu muset být vděčná nadosmrti. Protože se zdá, že jeho prokletí se ho nijak zvlášť nedotklo.
Začala jsem se pomalu zvedat z postele. Podepřela jsem se rukama a chtěla se zvednout. Nedělalo mi to problém, moje tělo bylo podivně svěží, a proto mě překvapilo, když mě Cassian jemně ale nekompromisně zatlačil zpět do polštáře. "Co...je mi dobře. "
"To je sice možný, ale ještě před deseti minutami jsi tady ležela jako mrtvá a docela nerad bych tě někde seškrabával ze silnice."
"Tak moment. Jak víš že jsem si nešla uvařit kávu?!"
Jenom se ušklíbl. Zcela zřejmě to byla otázka pod jeho úroveň.
"Zlato, jsem si na víc než sto deset procent jistý že ses snažila navštívit kamerovou ústřednu. "
"Fajn, no a co??! Už jsem v pohodě. Musíme se k těm kamerám dostat. Sám jsi říkal, že si vedle postavili základnu a je jenom otázkou času, než ty záznamy ukradnou, nebo si je nějakým způsobem vyžádají oficiálně. Nesmíme ztratit ještě víc času než už jsme ztratili." Vstala jsem a prošla kolem něj. Měl ve tváři trochu překvapený výraz, ale hned ho zakryl tou svou neutrální maskou.
"Půjdu tam tak jako tak, takže můžeš buď zůstat tady, nebo jít se mnou." Pozvedl na mě obočí a s rozčilujícím úsměvem mi odvětil: "Jistě. Ale řídím já."