ZLODĚJKA

11. SEKTA

Řítili jsme se po silnici a studený vítr ze staženého okýnka mi foukal do vlasů. Jejich fialková barva se ve světle odraženém od lesklé kapoty astona zajímavě třpytila a vytvářela mi na obličeji neexistující stíny. Světlo a stín.
Ještě před týdnem bych se s klidným srdcem vrhla do temnoty a vůbec bych se nerozmýšlela, kam patřím. Jenomže teď mi představa světla už vůbec nepřipadá tak špatná.
Nevím, co se to se mnou za těch pár dní stalo, rozhodně ale nemůžu říct, že by se mi to nějak zvlášť líbilo. Ta jistota, to přesvědčení že přesně vím kam patřím, mě uklidňovala.
  "Prší." Poznamenal Cassian.
"Cože?", zeptala jsem se nevěřícně.  "Venku prší. " Opakoval znovu a pomaleji, jako bych byla mentálně postižená.
"Já tě slyšela ty...."
"Na školních pozemcích se sprostě nemluví." Varoval mě s úšklebkem a opravdu smykem zabrzdil na spodním parkovišti pro starší studenty.
  "Proč jsme proboha zase tady?" zeptala jsem se zhnuseně, ještě než stačil cokoli říct. "Upozorňuju tě, že jestli sis sem přijel odkroutit nějakej trest a já kvůli tomu vstávala z postele úplně zbytečně, roztrhnu tě jak hada."
"Spíš mi přišlo že tady můžu zaparkovat, aniž by si toho tvého auta všiml každej na kilometry daleko." Opáčil kysele. "Neurážej moje auto. A vůbec, kde vlastně jsou ty blbý záznamy?"
"Támhle v té uličce. Je to dobře hlídaný a navíc kousek odtamtud somruje ta sekta pošuků. Je tam  brána kterou denně projíždějí náklaďáky. Mám pocit, že to je asi tak jediná šance se tam dostat."
"Hmmm." Měla jsem chuť ho provokovat. "Co takhle vyrvat přední dveře a utéct i s naším záznamem dřív, než se kdo naděje??"
Protočil oči. "Chtěl jsem říct, že je to jediná možnost, jak se tam dostat nepozorovaně. Kromě toho, vážně si myslíš že na místě, kde se shromažďují všechny kamerové záznamy z okolí, nebudou mít vlastní kamery?? Byli bychom na tom stejně, s tím rozdílem, že místo toho, jak jsem autem srazil Collinse a pak jsme nad ním mluvili o zakázaných věcech, by tam uviděli jak 'sedmnáctiletá' holka, měřící tak metr šedesát, vytrhla holýma rukama dveře z pantů a pak  je hlídkám omlátila o hlavu."
Proti mé vůli mi to trochu zalichotilo. "Fajn. Co teda hodláš dělat?"   "Nejdřív," pronesl a okázale vystoupil z auta. Otevřela jsem dveře a také stanula na asfaltovém parkovišti, tak akorát, abych slyšela zbytek jeho věty. "Bude nejspíš nutné zabavit strážné." Zdálo se mi to, nebo jsem v jeho hlase zaslechla znechucený a nesouhlasný podtón? "Tak dobře," přikývla jsem v návalu dobré nálady. Alespoň na chvíli budu dělat něco, co umím.
Cítila jsem se podivně dobře, jako by tohle byla dřívější rutina na kterou jsem si navykla. Nezeptala jsem se Cassiana, co bude dělat v době, kdy se strážci budou zajímat o něco jiného a ani jsem to neměla zapotřebí.
Věřím mu, uvědomila jsem si s údivem.
Ale to už jsem přicházela k trojčlenné hlídce u brány. Stáli blízko u sebe a místo aby hlídali, tak se zřejmě o něčem dohadovali. Byli to spíš chlapci než muži. Zpracovat je bude zřejmě ještě lehčí než jsem předpokládala.
Tiše jsem k nim došla, a aniž by si mě všimli, opřela jsem se o zeď.  Vlasy ležérně přehozené přes rameno mi povlávaly ve větru.
"Promiňte," pronesla jsem protáhle svůdným hlasem "ale nevíte, kudy bych se dostala na nádraží??"
Tři hlídači neochotně zvedli hlavy, jejich rozmrzelost se však okamžitě vytratila, když mě uviděli stát opřenou o zeď.
Čekala jsem na nával škodolibé radosti, místo toho mě zavalila neočekávaná vlna odporu. Záplava obav, žárlivosti a neochoty.
Ještě stále jsem byla potopená v tom moři pocitů, takže jsem skoro přeslechla jednoho z chlapců, který mě oslovil. "Copak bys dělala na nádraží, krásko???"
Zvedal se mi z něj žaludek.
Druhý ho chytil za rameno a nesouhlasně na něj zavrtěl hlavou. Neviděla jsem mu do obličeje, protože měl plavou hlavu skloněnou k zemi, z držení jeho těla bylo však jasně patrná zlost. Teprve, když jsem pocítila náhlou vděčnost tomu chlapíkovi, který mi vlastně kazil úsilí tím, že mírnil své drzejší a hloupější kumpány, jsem si uvědomila, proč mi ty emoce připadaly divné. Nebyly moje.
A měla jsem silné podezření že vím naprosto přesně, čí pocity to byly ve skutečnosti. Fajn, tak tohle bylo divný.
"Víte, potřebuju se dostat k jedné kamarádce," lhala jsem a snažila se zvládnout nával vzteku, o kterém jsem již neochybovala že patří Cassianovi. "A nevím kudy se dostanu..."
"Počkej až budu mít po šichtě a já tě tam hodím, zlato." Protáhl ten, který mě prvně oslovil a pozvedl na mě obočí. "Mohl bych ti...." V tom blonďák vedle něj zvedl hlavu a já v něm poznala - věřte nebo ne - oblíbeného, svatouškovského Luka Starlinga, který na mě nyní zlostně shlížel ze své úctyhodné výšky. "Nádraží je támhle tudy." Oznámil mi ledově a líně pohnul prsty směrem k sousední ulici.
"Ale no tak, Luku....,"snažil se protestovat, ale blonďák toho frajera mávnutím ruky umlčel.
Fajn, tak tady má práce nejspíš končí. Chtěla jsem varovat Cassiana a zjistila jsem, že je velmi těžké se k němu vůbec dostat. Většinou začal mluvit on se mnou. Jenže teď... 
Po chvíli jsem ho konečně našla a poslala mu pouze obraz sebe, jak odcházím boční uličkou, což jsem za okamžik s jemným 'děkuji' také udělala. Tohle bylo dost divné, takže jsem tam nehodlala stát a nechat se propalovat Starlingovým divným pohledem. Zvláštní. Nepřišel mi zvlášť chápavý, když jsme se viděli naposled. Nehledě na to, že bylo dost podezřelé, aby hlídal zrovna tady. Najednou se v mém životě objevilo nějak moc náhod a upřímně - já na náhody nevěřím. Nevěřila jsem na ně nikdy a nevidím důvod abych s tím začínala zrovna teď.
Šla je směrem k nádraží, dokud jsem nebyla bezpečně z dohledu, a potom jsem prudce zahnula a vracela se tak oklikou zpátky na parkoviště. Až teď jsem si dovolila uvolnit se a vypustit z pusy pár velmi bezbožných slov.
Co - tam - zatraceně - dělal - Starling?!! Zajímalo by mě, jestli o tom Cassian něco ví....
'Kdybych o tom pitomci věděl, šel bych ho zabavit sám.' Poznamenal Cassian v duchu podrážděně. 'Je nebezpečnej.'
'Ježíš, a co by mi asi tak mohl udělat? Zabít mě pohledem?!!
Zavrtěla jsem hlavou a přidala do kroku, abych byla na parkovišti co nejdřív. 'A co ty??? Našel jsi něco užitečného?'
'Počkej si.'  Fajn, asi by ho zabilo kdyby mi prostě řekl co se dozvěděl. Nebo možná neví nic a snaží se jenom oddálit chvíli, kdy mi to bude muset říct. To už jsem zahýbala k parkovišti. Ten zrádce se pohodlně opíral o moje auto, pískal si a považoval si v ruce s něčím, co jsem na tu dálku nedokázala rozeznat. Došla jsem až k němu. Zblízka byla v jeho ležérním postoji zřetelná nervozita. "Takže...??? " Nedořekla jsem a výmluvně nastavila ruku. Přestal si s tím pohazovat, aby mi objekt svého zájmu následně opatrně vložil do dlaně. Byl to malý čip s ověřovacím kódem. Prudce jsem se nadechla. "Ježíš - kdes to vzal?!" Pousmál se. "No, nejspíš jsem rozbil kabinu projíždějícího náklaďáku kamenem, přičemž jsem se musel řidiči upřímně omluvit. Mou omluvu ovšem úplně ocení nejspíš přesně ve chvíli kdy zjistí, že mu chybí visačka."
"Jaký politováníhodný osud," ušklíbla jsem se ironicky. "Je to k bráně??? " Cassian se podrbal na hlavě a skepticky se na mě podíval. "To by bylo trochu moc jednoduché. Je to od zadního parkoviště, který je od samotné budovy oddělený další bránou."
"Ovšem," řekl když zpozoroval můj pohled, "rozhodně to nebude tak hlídané jako brána vpředu."