ZLODĚJKA

9. LOVEC

Seděla jsem na té hrozně vyumělkované verandě a nepřítomně zírala do nehybné a doslova a do písmene nudné noci.
Na stole předemnou ležela láhev vína. Bylo výborné, drahé, a jedno z dvou tuctů navlas stejných lahví, které ležely v polici pod dřezem v mojí nové kuchyni. Asi jsem měla zkusit něco dělat, ale nechtělo se mi. Vykašlala jsem se na školu, ale dala jsem si aspoň trochu práce s tím, aby všichni uvěřili, že jsem na týden odjela na kanárské ostrovy. To je snad dostatečně cool.

Já bych měla mít na práci lepší věci než čumět do nebe a postupně plenit vlastní zásoby drahého vína, jenže se nám to jaksi zaseklo. Od té doby, co jsem si uvědomila, že musíme za každou cenu zničit tu Collinsovu podělanou nahrávku - což bylo skoro přesně před dvěma dny - se Cassian - a ze začátku i já - snaží přijít na to, kde mají rozvodnu, kancelář nebo něco, kde uchovávají veškeré kamerové záznamy.
Jenomže nic nenasvědčuje tomu, že by zaznamenával alespoň nějaké úspěchy, pokud nepočítáte opilou radu školníka, že ať si prej zajde do ředitelny, aby viděl jak vypadá skutečná barakuda. To měl sice pravdu, ale nijak nám to nepomohlo.

Já - abych se přiznala - technice, která se netýká aut nebo elektrických spotřebičů k údržbě vlasů nijak moc nerozumím. Nejsem úplný laik, ale žádná sláva to tedy není.
A tak jsem přibližně po dni marné snahy přenechala náš těžký úděl Cassianovi a od té doby dělám pořád to samé.
Sedím na verandě, chlastám, cítím se pod psa, a ze zlomyslnosti si zakládám falešné facebookové profily, abych mohla otravovat ty proradné bestie v barevném obalu ( lidi).
Páni! Netušila jsem že zrovna já bych kdy mohla mít depku.

Kromě vzteku, únavy, obav netečnosti a ojedinělých ostrůvků škodolibé radosti jsem však cítila i něco jiného. Něco velmi intenzivního.

Potřebovala jsem duši. Nemohla jsem už čekat příliš dlouho a Cassian to moc dobře věděl. Jenomže jsme taky oba věděli, že tohle je hodně špatná doba pro lov. Potuluje se nám tady pošahanej učitel kterej má na můj vkus nějak moc informací.
Už jednou jsem ho podcenila, a nehodlám udělat stejnou chybu znova.
Takže... se budu bez přísunu myšlenkové energie muset nějakou tu dobu obejít. A to mě vyčerpává.

Proto jsem se začala zajímat o to, jak se vlastně živí Cassian. Očividně neměl podobný problém jako já, ale očividně taky nebyl člověk. Nedošlo mi, jak tedy přežívá.
Zvláštní na tom ale bylo, že - i když se to snažil poslední dobou skrývat - naprosto jednoznačně opovrhoval mým způsobem lovu.
Já k lovu potřebovala informace, spoustu osobních informací o dané - předem zvolené - osobě. Musela jsem o něm vědět všechno. Logicky, když budu znát všechno, co je pro něj nejdůležitější, můžu skrz to úplně lehce získat jeho duši.
Nejdřív ho vyprázdním, oberu ho o jeho myšlenky, vzpomínky, a následně mu podsunu něco ze mě, ze svých vlastních vzpomínek, dokud z té osoby nezbyde jenom schránka, plná mě. Ale ten člověk nikdy nic z mých tajemství nevyzradí.

Zapípal mi mobil. Nevěděla jsem, jestli mám náladu teď s někým mluvit, ale nejspíš jsem neměla moc na výběr. Bylo dost pravděpodobné, že to je Cassian a to mohlo být životně důležité. Roztřesenýma rukama jsem zvedla mobil. Chvíli jsem váhala, ale nakonec jsem hovor s povzdechem přijala a zvedla mobil k uchu.
"Co je??!" Ani jsem se nezdržovala a pokračovala. "Našels to???"
"To sice jo, ale nevim jestli nám to bude neco platný." Dramaticky se odmlčel a čekal na moji reakci. Zavrčela jsem.
"A co přesně tímhle myslíš, Cassiane?!"
"Ale, nech toho. Nemůžu za to, že máš blbou náladu. Obávám se ale, že ti nejspíš neřeknu nic hezkýho." Protočila jsem očima ke stropu a povzdechla si. "Fajn, poslouchám." Hlas na druhé straně se chvíli odmlčel a potom opatrně pronesl: "Zjistil jsem, kde se ukládají všechny kamerový záznamy. Je to ta šedá budova na rohu. Jenomže.... "
"Tak mluv. V čem je ten háček? "
"No, problém je, že se tam nedostanem. Kolem se furt někdo vochomejtá a já mám silný podezření, že Collins v tom nejel sám. "
"Je jich víc." Konstatovala jsem monotónně.
"Jo. A pravděpodobně se tam pokusí dostat dřív než my. Mimochodem, mám pocit, že dostat se tam bude i pro nás dost slušnej oříšek." Bezděčně jsem se kousla do rtu, až mi pár kapek krve steklo do úst. Bylo životně důležité, abychom ty záznamy našli a zničili.
"Hmm. Tak jo. Přijď ke mně, nějak se domluvíme. Kamery tady jsem už zneškodnila, takže by nás neměl nikdo sledovat."
Cassian se zasmál a mě zničeho nic napadlo, že má vážně úžasný smích.
Bože!!! Seber se. Jsi strašná. Nejhorší osoba na světě. Nikdo, nikdo kromě tebe nemá hezký smích!
"Co je k smíchu?!! " Můj hlas byl v důsledku poučného vnitřního rozhovoru značně chladný. Vysloužila jsem si ale jenom další smích. "Já tě žeru. Tak jsem tam za deset minut, kotě. "
"Jestli mi tak řekneš ještě jednou, přejedu tě přímo na školním parkovišti."
Přímo jsem cítila, jak se na druhém konci posměšně šklebí.
"Právě jsi mě přece pozvala na rande... "
A zavěsil.

* * *

Dole v hale se ozvala příšerná melodie, jak někdo rozrazil vstupní dveře. Za malou chvíli už se kroky rozléhaly na širokém schodišti a stoupaly vzhůru k mému bytu. Rychle jsem ze sebe schodila župan a přes černé spodní prádlo si hodila jen dlouhou bílou košili. Nevím, proč jsem to vlastně udělala, možná byl prostě můj instinkt dobře vypadat moc silný. Já ale vlastně ve chvíli kdy původce oněch kroků zaklepal na dveře nevypadala dobře, dokonce ani výborně. Vypadala jsem sexy. Pod bílou košilí, která mi dosahovala pod stehna jemně prosvítala černá podprsenka, vlasy jsem měla rozcuchané přesně takovým způsobem, aby to vypadalo dobře, kůži jsem měla ošlehanou venkovním větrem a oči se mi v důsledku větru leskly. Nijak jsem o tom nepřemýšlela, což mě děsilo ještě víc. Bylo to jako nějaká instinktivní reakce na to, že za chvíli sem přijde...
Rázně jsem proud myšlenek zarazila tím, že jsem prudce otevřela dveře. O rám se v okázale nedbalé poloze opíral Cassian, jako by se právě chystal zaklepat. Jakéhokoli jiného kluka by pohled na mě přinejmenším zbavil slov, on ale jen párkrát zamrkal, než se vrátil ke svému normálnímu, uštěpačnému stavu. Hvízdl. "Pane jo. Tak že bychom tu 'poradu' odložili na jindy??" Otázal se provokativně. Tím mě drobet probral. "Zapomeň. Jediný důvod, proč jsem ti dovolila přijít sem v tak nemožnou dobu je ten, že bych celkem nerada, aby po nás šla celá policie nemluvě o nějakých pošahaných lovcích." Zvedla jsem na něj obočí. "Takže co? Kolik šílenejch okultistů tam je? Nejspíš si myslí že jsme upíři nebo nějakou podobnou hovadinu."
Neusmál se. Posadil se na kovovou židli u stolu v kuchyni a vrhl na mě pohled typu - jen si nemysli. "Vlastně," oznámil znepokojeně "zdá se, že ti 'lovci' mají až podezřele přesné infomace. Poprosil jsem jednu blondýnku," Při slově 'poprosil' se ušklíbl a já jen protočila oči. "Poproslil jsem ji, ať se podívá do té místnosti, odkud vycházejí a střídají se v naprosto nenápadném hlídkování před...říkal bych tomu třeba ústředna. "
"Fajn. Co zjistila???"
"Nic moc, prý normální větší kancelář. Stihla ale popadnout pár složek a donést mi je, než ji chytili. Neboj," Pronesl, když si všiml mého výrazu. "Nic si nepamatuje. Myslí si, že se s kamarádkami hecovaly a ona měla za úkol se tam dostat. Bude ale jen otázka času než si naši nindžové uvědomí, že něco chybí." Jeho obličej vypadal ve mdlém světle lampy bledě, což mu nijak neubíralo na kráse.
Už zase myslím na blbosti! Je vážně zvláštní, jak v jeho přítomnosti přemýšlím. Necítím nadřazenost, jako když mluvím s lidmi. Cítím se skoro jako...jako by se Cassian stával někým komu věřím, kdo je na stejné vlně jako já. Možná to je důvod, proč jsem se nikdy nedokázala spřátelit s lidmi, ani jsem o to neměla zájem. Bylo to, jako by se tygr pokoušel spřátelit s kočkou.
Nefungovalo to.
"Máš ty složky? " Zeptala jsem se, abych nějak odehnala myšlenky. Vždycky jsem byla sebevědomá, bezchybná. Jenže teď jsem vnímala, jak mi přirozený instinkt, který mě vždycky odrazoval od jakéhokoli upřímnému kontaktu s lidmi, vypovídá službu. Byli jsme stejní, dva lovci v hejnu ryb a moje tělo si to až moc dobře uvědomovalo.
A z toho jsem měla strach. Strach z toho, že se něco zkazí a já na svoji důvěřivost doplatím. Strach, že se nezkazí nic a já do toho spadnu moc hluboko.
Uvědomila jsem si, že na mě Cassian kouká a rychle se podívala na papíry, které mezitím musel položit na stůl.
Vzala jsem do ruky náhodnou složku a rozevřela ji. Na fotce byl černoch ve středním věku. Nevypadal nijak nebezpečně. V horní části dokumentu byla jednotvárným černým písmem vytištěna písmena:
Jason Rowe- 44let - způsobilý
Pod tím následovaly osobní údaje, ale nic zvláštního, asi jako když člověk vyplňuje formulář k přijetí do práce nebo k lékaři. Nic - až na ten podivný popisek způsobilý - nenasvědčovalo tomu, že by byl zapojený do něčeho nekalého.
Zběžně jsem prolétla ostatní složky a teprve potom vrhla pohled po Cassianovi. "To je zvláštní." Uznala jsem. "Myslíš, že si jako fakt vedou záznamy členů? Nepřijde mi to moc pravděpodobný. Zvlášť když to maj tak mizerně střežený, že tam proklouzne kdejaká holka. Dokonce blondýna."
Ušklíbl se. Odlákal jsem jejich pozornost tím, že jsem zajistil aby se zbylé dvě blondýny popraly." Musela jsem se tomu smát. Upřímně, tohle prostě mohlo napadnout jedině Cassiana. "Myslím, že odvrácení pozornosti mi půjde skvěle." Jeho tělo se napjalo, jakoby se mu něco nezamlouvalo, potom však jen pokrčil rameny. "Nebude to tak jednoduché. Pokud jsou jako Collins, nebude jim dělat problém poznat co jsi zač." Nelíbí se mi, když mě někdo podceňuje. "Jen se vsaď. Zítra budou ty nahrávky naše. A pak-" Jiskřící oči jsem upřela na Cassiana. "Pak ať se Collins modlí za svůj všivej život."

Ahoj, omlouvám se ze jsem dlouho nepřidala, a nemůžu slíbit že brzo přidám, ale pracuju na tom. MOC, MOC DĚKUJU ZA VOTE, A HLAVNĚ ZA KRÁSNÉ KOMENTÁŘE. Moc mě těší a inspirují. Díky všem a užijte si příběh.

RonjaTVD