ZLODĚJKA

5. ZÁVOD 2. část

Stále jsem seděla zavrtaná do sedačky luxusního černého porsche. Přišlo mi zvláštní, že ačkoli karosérie a celkový vnější vzhled auta se od mého vlastního celkem výrazně lišil, interiér byl téměř totožný.

Po delším mlčení, během něhož mě stíhal skenovat pohledem a současně řídit po křivolaké silnici vedoucí k holčičím kolejím, jsem promluvila. "Můžu se tě na něco zeptat???"

Jednou rukou mi pokynul a opět se věnoval řízení. " Totiž...Jakej máš motor? Poznám, že není původní."

Překvapeně se ušklíbl. "Asi vážně rozumíš autům. Ten motor je z GT3." "Ježiši!! To mi chceš tvrdit, že jsi do tohohle porsche namontovat motor nejlepšího GT3? A to ani nemluvím o tom,kdes ho asi tak sehnal." Podezíravě na mě kouknul zpod tmavých brýlí. "Vážně tě to zajímá?". "Vypadám snad že ne?! Vsadím se, že u kluka byses vůbec nedivil.". "Hmm. A jak jsi poznala, že jsem ho tam namontoval sám???"

"GT3 má vysokej výkon, ale vzhled nestojí zanic. Chtěl jsi mít výkonej motor v autě co se ti vzhledově zamlouvá. A žádnej aspoň trochu normální mechanik by to neudělal,ani nedokázal.". Dokončila jsem svůj proslov na jeden dech a nevinně se na něj usmála. Chvíli vypadal překvapeně, pak si ovšem znovu nasadil sarkastickou masku. " To je pozoruhodné."

"Nijak zvlášť." Po tomhle prohlášení jsme chvíli mlčeli. Přemýšlela jsem nad dnešním závodem. Nejspíš nebude tak lehké vyhrát, jak jsem si myslela. Potom mi došla jedna zásadní věc. Neřekl.mi, jak se jmenuje. Já mu to taky neřekla, ale stejně to věděl.
"Cassian Rowe" Ježiši. "Nelez mi do hlavy. A tak se jmenuješ doopravdy nebo je to přezdívka?"

"Mě narozdíl od někoho stačí jedno jméno."

"Hmmm. Kolik vás vlastně je? A co jsi vůbec zač?!

"To ti vysvětlím později. Ale je nás o hodně míň než vás." Vyvalila jsem na něj oči a vyhrkla pochopitelnou otázku. "Jak to víš?! A kolik nás vlastně je?"

Vypadal vážně překvapeně. "Ty ses nikdy nesetkala s nikým od vás?"

"Ne. Měla bych?"

"Existují celé komunity. Občas žijou moji i tvoji společně, ale většinou je to spíš o vás. Jak jsem řekl, nás je málo."

Kecla jsem hlavou zpátky do polstrované sedačky a snažila se to všechno zpracovat. Nikdy mi do cesty nepřišel nikdo, kdo by se mi podobal. Jistě, věděla jsem, že nás musí být víc, ale nikdy mě nenapadlo že nás bude žít víc pohromadě.

Vstřebala jsem to, a vrátila se k mému starému, klidnému a ledovému já. Zadívala jsem se přímo před sebe. V dálce se rýsovala tmavá silueta budovy. Nejspíš to budou koleje. Nikdy dřív jsem tam nebyla, ale zaplatila jsem si ten nejdražší pokoj, tak to snad nebude tak hrozné.
A najednou mi v mozku něco zcvaklo, a já jsem poprvé v životě prožila ten příšerný pocit uvědomění, když na něco zapomenete. Moje tělo vystřelilo ze sedačky a zničilo ledový výraz na mém obličeji. "Zatraceně," vyjekla jsem hlasitě a vyvalila oči. Cassian smykem zastavil auto a tázavě se na mě podíval. Počkala jsem, až se mé tělo trochu vzpamatuje z toho šoku a potom jsem se na něj celá bledá otočila. "Všechny moje věci a oblečení..."

Zasmál se. "Jeden den to bez nich snad vydržíš. A zítra si je můžeš..."

"Ty to nechápeš, měla jsem se ve městě sejít se stěhovákama. Budu tu bydlet dva roky, mají všechny moje věci."    Pořád nechápal problém.

"No a co, určitě už to dovezli ke kolejím a jestli jsi jim dala klíče..."

"Ne, to nedala. Jenomže ta nemožná ženština u brány jim je dá stoprocentně. Je to sice dobrá firma, ale jestli uvidí některé moje věci...."