ZLODĚJKA

4. ZÁVOD

Zbytek školy probíhal v mlze neustálé nudy. Žádnou hodinu už jsem neměla společně s klukem v černém, ani s Lukem Starlingem, a tak mě zaměstnával problém jménem Madeira Kattersonová.
Bylo na ni přímo vidět, že se své korunky bude držet zuby nehty. Jistě, nebude to žádná velká konkurence, ale jak jí jednou vyšoupnu z trůnu, už po ní neštěkne ani pes. Spokojeně jsem se usmála.

Naposledy zazvonilo, já vystřelila ze třídy jako namydlený blesk a namířila si to přímo k učebně hudebky. Chtěla jsem to mít rychle zasebou, abych se mohla náležitě přichystat na chystané řidičské klání. Moje rázné kroky duněly po prázdné chodbě a vytvářely zajímavou atmosféru. Zastavila jsem se u obyčejných dveří natřenýchzašlou bílou barvou a bez zaklepání vtrhla dovnitř.

Učitel seděl za katedrou a něco si zapáleně čmáral do zápisníku. Vzhlédl a s výtězoslavným úsměvem na rtech se zvedl, aby si mě co nejvíce vychutnal. Na lavici před ním stála bedna, která vypadala že je plná přihlášek. Neroztříděných přihlášek. Takže mě hodlal nechat, ať do seschnutí třídím navlas stejné přihlášky jenom podle jmen žáků. Nebylo divu že se tak šklebil. Tohle bych dělala přinejmenším týden. Ale jestli si myslel, že mu to poslušně roztřídím - což si na devadesát devět procent myslel - tak to se škaredě spletl. "Tak tady vás máme, slečno Pe..."
"Přestaňte mi tak říkat" Přerušila jsem netrpělivě jeho začínající proslov. "Už toho mám tak akorát dost. A jestli si myslíte že to budu třídit tak to jste na omylu." Začínal mě ovládat vztek, a tak jsem toho využila a přešla přímo k němu, zadívala jsem se do jeho kalných očí a pomalu, klidně pronesla: "Já-vám-žádnýho-poskoka-dělat-nebudu." Učitel na mě chvíli nechápavě zíral, a já si myslela že zpracovává můj zásah do jeho mysli. A pak se stala ta nejdivnější věc na světě. Jeho obličej zbrunátněl a on na mě začal ječet. Nejspíš ho slyšela celá škola, až na mě. Já totiž jenom ohromeně zírala, a snažila se logicky uvažovat. Tohle bylo naprosto poprvé. Poprvé, co se někdo - třebaže to stoprocentě udělal nevědomky - poprvé, co se někdo ubránil mému vlivu. Dokonce i když jsem byla ůplně nová, nikdy jsem s tím neměla potíže. Nikdy. A teď si sem prostě v klidu nakráčí tenhle hroznej, upjatej, já nevim co, a místo aby mě s úsměvem okamžitě poslal na kolej se na mě rozeřve, jakobych žádný ovlivňování nikdy nepoužila. A to mě pochopitelně ohromilo, což se tedy nestalo už hodně dlouho.

Když jsem se vzpamatovala, zjistila jsem že Collins - měl na stole jmenovku - na mě upřeně zírá a očividně přemýšlí, jestli zavolat cvokhaus teď, nebo až o pár minut později. Jakmile jsem konečně zaostřila na jeho tvář, opět začal rudnout. " Tohle představení vás bude stát další týden poškole. A taky si nemyslete, že se o vašem činu nezmíním paní ředitelce. Takové chování v první den školy je prostě nepři....." Už potřetí jsem dnes přerušila jeho výklad. Ovšem ne slovy. Zatímco se vztekal, rychle jsem ho popadla, a nešetrně třískla jeho hlavou o desku mahagonového stolu přesně tak silně, abych ho omráčila. Normálně něco takového nikdy nedělám, protože to přitahuje moc pozornosti a jde to těžko maskovat, ale v případě nutnosti jsem bez problému schopná použít fyzickou sílu. A já si byla jistá, že tohle JE případ nouze. Zaprvé, nehodlám trávit celý týden poskole, zadruhé jsem nechtěla mít problémy s ředitelkou a přitahovat tak pozornost na moje temnější stránky. No a zatřetí, ten chlap je naprosto imunní proti mému ovlivňování,což je dost velký problém sám o sobě. Teď ho prstě musím nenápadně dopravit pod nějaké schodiště v zapadlém koutě školy a postarat se, aby to vypadalo jako že spadnul dolů. Řekla bych, že po té šlupce do hlavy si nebude nic pamatovat - to už mám vyzkoušený - ale stejně si na něj budu dávat pozor.