The 6th missing child

Déjà vu

  Za celou cestu jsem nic nevymyslela. 

  Uvědomovala jsem si že tohle už na Sam ani na Mika svést nemohu, hlavně proto, že by to znělo divně; 

  ,Ahoj mami! Představ si to! Celou noc jsem strávila se Sam a Mikem a vůbec nic jsme nedělali, a jak ses měla ty?'

  Ne, to by bylo horší než se přiznat. 

  Sklíčeně jsem odemkla dveře a s hlubokým nádechem jsem vešla dovnitř. 
  Upřímně mě překvapilo, že nestepovala v chodbě aby mi hned vynadala. Dobře, to bylo trochu hnusně řečeno. Seděla v kuchyni, v takové té pozici která jasně říká ,Tomuhle se nevyhneš, bude to bolet.', v rukou svírala hrnek s... kávou a upřeně hleděla před sebe pohledem, který spaloval duše. 

  ,,Tak spusť,'' těžce jsem vydechla. 

  ,,To bych měla říct spíš já, dnes už nemáš výmluvu?'' Pomalu ke mně otočila svou hlavu. 

  ,,Jakou výmluvu bys měla ty, kdybys byla na mém místě?'' Chvíli to dokonce vypadalo, že se ani nenaštve. 

  ,,Podle toho jak špatnou věc jsem provedla, s kým jsem to provedla a jak moc bych toho litovala, bych použila to nejlehčí; alkohol.'' Řekla prostě. 

  Vážně jsem cítila jak mi spaluje duši. 

  ,,Ale ty jsi vždy byla dítě, které by chtěl každý rodič, tiché, milé, nevinné, které nepije alkohol ani nic nekouří, nefetuje ani nedělá hlouposti,'' s každým slovem, které vypustila z úst jsem měla větší a větší pocit, že se rozpadám na kousky, a že ty kousky se rozpouštějí jako kostky ledu. ,,Až do teď. Teď jsi den ode dne divnější. Co mi tajíš?'' 
  ,,Nic,'' vypáčila jsem ze sebe. 

  ,,Co. Mi. Tajíš.'' Zopakovala důrazně. 

  ,,Co bych tajila,'' zasmála jsem se nervózně. Nevím, proč jsem se zasmála. 

  ,,Livie neštvi mě! Dokud budeš bydlet pod mou střechou tak se nebudeš flákat venku celou noc! Teď mi řekni, kde jsi byla!'' Jo, teď přišlo to, co jsem čekala. 

  ,,Byla jsem... Byla jsem...'' No tak sakra mysli! ,,Byla jsem u... se....'' Nic nepřišlo. 

  ,,Kde?!'' dorážela na mě. 

  ,,Proč tě to vlastně zajímá? Chci říct, jsem snad už dost stará, dokážu se o sebe postarat sama.'' Teď jsem probudila draka. 

  ,,Dokud žiješ v mém bytě tak ne!'' 
  ,,Tak se... odstěhuji...'' Tomu nevěřím ani já sama, z tohohle bytu mě nedostane ani tornádo, vážně, kdyby přišlo tornádo tak bych prostě jenom zůstala sedět na posteli a čekala až si mě vezme. 

  ,,Dokud budeš má dcera tak se budu zajímat, a ani odstěhování tě nezachrání!'' prudce praštila hrnkem o stůl. Překvapilo mě, že se nerozbil. 

  ,,Tohle je nespravedlivé. Za pár měsíců mi bude osmnáct a-''
  ,,A mě to absolutně nezajímá!'' Takhle jsem ji ještě nenaštvala. 
  ,,Mami-''
  ,,Ticho! Nechci nic slyšet! Máš domácí vězení!''

  ,,Na jak dlouho?'' Ohromeně jsem na ni hleděla. Nikdy jsem neměla domácí vězení. To jako dostanu pouta a mříže na okna a na dveře petlici? Jak to funguje? (Já vím co je domácí vězení, ale ona ne :D)

  ,,Dokud mě nepřejde vztek!'' zavrčela. 

  ,,Ale mami-'' 

  ,,Nechci nic slyšet!'' 

  ,,Fajn,'' řekla jsem si pro sebe. Nevím jak se mi to povedlo, ale najednou jsem stála na ulici a mamka na mě křičela z okna abych se okamžitě vrátila domů a já se jen otočila a šla jsem zpět do pizzerie. 

  Vkročila jsem do komplexu a hned jsem držela za ruku Sam a vedla ji ke stolu. 

  A pak už bylo odpoledne a my pořád seděli u stolu. Možná mi to všechno utíkalo tak rychle, protože jsem si připadala tak unavená. Možná to byl i důvod proč jsem si nepamatovala že jsem odešla z domu. 

  Rukou jsem si podepírala hlavu a sledovala jsem Sam, jak se dívá na pódium. A pak se mi začaly zavírat oči a během chvilky mnou někdo lomcoval a opakoval mé jméno. 

  ,,Ještě pět minut mami...'' zakňučela jsem. Hlava mi sklouzla z ruky a můj obličej se připlácl na poškrábaný stůl. 
  Otevřela jsem oči a zvedla hlavu ze stolu. 

  Sam doslova hýkala smíchy, za to její matka, která se tyčila nad stolem, se netvářila moc nadšeně. Zamračeně kývala hlavou ze strany na stranu a s rukama v bok prohodila něco o nezodpovědnosti a zklamání. Chytila Sam za ruku, spražila mě naštvaným pohledem a odešla z komplexu. 

  Chvíli jsem se nepřítomně dívala okolo sebe. Pak jsem se objevila na záchodech a hleděla na sebe do zrcadla. 

  Měla jsem vlasy rozcuchané jako vrabčí hnízdo. Šrám na mém obličeji vypadal jako by se nechtěl zhojit. 

  S povzdechem jsem pustila vodu a nabrala ji do dlaní. Opláchla jsem si obličej a vodu zase vypnula. 

  A pak jsem zažila déjà vu.

Jedenáctá část! :D Myslím, že nemá cenu vymýšlet výmluvy, prostě jsem se nějak ty skoro tři měsíce dokázala vyhýbat psaní :D Měli by jste poděkovat těm nejmenovaným třem, které včera v noci nějak zařídili aby tu bylo 500 přečtení, jinak bych se dál vyhýbala psaní! Za to děkuji, mimochodem! Jste zlata! Pro mě je to obrovské číslo! DĚKUJI!!! :3 :D Nicméně, mám pro vás překvapení v příští části! A taky bych mohla nějak zařídit aby ta část nebyla za další tři měsíce... :D Jinak tahle část má 740 slov, je to málo já vím... :D A prosím nenesnášejte mě za ten začátek, já prostě nevěděla jak pokračovat :/ Páni, tohle bude delší než kapitola samotná :D Hm.. A možná pro vás budu mít dvě překvapení :)) :D Tak zatím zlata! :DD