The 6th missing child

O robotech

Hned za dveřmi našeho skromného bytečku mě čekalo překvapení v podobě infarktu.

Když jsem otevřela, v chodbě stála mamka, s rukama založenýma na prsou a dívala se na mě jako bych vykradla banku a ani se nepodělila.

,,Kdes byla?!" rozkřikla se hned.

Bylo pár minut před půlnocí.

,,V... Se Sam a Mikem," právě jsem na dvě cizí osoby smetla svou špínu.

,,S kým?" nechápala. Pořád byla naštvaná, a kdybych řekla, že jsem byla u Freddyho, určitě by se ještě více naštvala, zatímco takhle bylo vidět, že už pomalu chladne.

,,To jsou-" zamyslela jsem se. Cizí dítě a hlídač z pizzerie? ,,Kamarádi."

,,Ty a kamarádi?" zašklebila se, mávla nad tím rukou a šla do ložnice.

,,A proč ne?" odpověděla jsem nevrle.

Vešla jsem do svého pokoje a svalila se na postel. Hleděla jsem na temný strop oslněný jen paprsky měsíce procházejícího skrze okno.

Promítala jsem si v hlavě všechno co Mike řekl, nevím proč, ale byla jsem si jistá tím, že v některých věcech co řekl byl i hlubší význam než jen posměšně vyznívající poznámka na můj účet.

A pak, z ničeho nic, když už jsem začala usínat, mi to došlo. To co řekl, když jsem do něj vrazila poprvé. Tu poznámku že si mám dávat pozor.

Prudce jsem se zvedla z postele a popadla první cár papíru který mi přišel pod ruku a první fix který psal. Napsala jsem si tu poznámku na kterou se ho musím zeptat a šla jsem spát s vědomím, že ráno nesmím zaspat.

Vzbudila jsem se a ráno proběhlo stejně jako to předešlé; ještě za svítání jsem vyšla z domu, jen s tou výjimkou že jsem před pizzerii dorazila tak o pět minut dříve. Bylo šest, na minutu přesně.

Vešla jsem a opřela se zády o zeď vedle dveří. Chvíli jsem čekala a uvědomovala si jaký to je rozdíl, když tu nejsou malé uřvané děti.

Mike vyšel z chodby a zaraženě se na mě podíval. Bylo mi jasné co se mu honí hlavou. ,Ona mě sleduje?!' Já bych si to asi taky myslela, kdybych byla na jeho místě.

Popocházela jsem směrem k němu a on stál jako přimrazený. Pak se zamračil a uhnul mi z cesty jako by čekal že do něj opět vrazím. Vážně vtipné...

,,Zase ty?'' až teď mi došlo že je o dost vyšší než já, a to je co říct.

,,No, taky tě ráda vidím Mikeu,'' pokrčila jsem rameny.

,,Napálit to do mě se ti už tentokrát nepovede,'' pousmál se.

Ha, ha, ha. ,,Potřebuji s tebou něco... potřebuji vysvětlení.''

,,Vysvětlení čeho?'' zase se tvářil jako by přimrzl k zemi.

,,Proč jsi mi řekl, abych si na ně dávala pozor? A proč hlavně na toho piráta když je mimo provoz?'' nechtěla jsem ty roboty oslovovat jejich jmény.

Zaraženě se na mě podíval, jako by chvíli váhal jestli mi to má říct. ,,Sedni. Si.'' řekl takovým tím hlasem, jako když mluvíte na někoho kdo vám nerozumí.

Tak jsem si sedla na židli a čekala co mi řekne, ale on si jen sedl naproti mně a nic neříkal.

Do pizzerie pomalu začali přicházet lidé s dětmi.

,,Tak?'' naznačila jsem rukou aby začal.

,,Co chceš přesně vysvětlit?'' povzdechl si.

,,Proč jsi mi řekl, abych si dávala pozor na Foxyho, když je mimo provoz?'' opřela jsem se lokty o stůl.

,,Protože,'' naklonil se ke mně. ,,On není tak mimo provoz, jak si ostatní myslí. On... On ,žije',stejně jako všichni z nich, a upřímně jako hlídač jsem toho viděl víc než mi říkali když jsem podepisoval smlouvu, a on není mimo provoz.''

,,Co že?'' dostala jsem ze sebe bez dechu.

,,Řekli mi, že oni všichni,'' ukázal prstem na roboty na pódiu. ,,Že v noci mají nějaký ,vlastní mód' a smějí se procházet po komplexu jak se jim zachce. Ale když jsem podepisoval tu smlouvu, nikdo mi neřekl, že ze mě budou chtít udělat jednoho z nich.''

,,Já to pořád nechápu,'' zamračila jsem se.

,,Propánakrále, já nevím jak ti to vysvětlit abys mi věřila a chápala mě!'' rozkřikl se tak, že se po nás ohlédlo pár lidí.

,,Tak se uklidni a zkus to znovu, ne?'' mile jsem se usmála na lidi, kteří se na nás stále ohlíželi, abych jim naznačila že se nic neděje.

,,Dobře, ti roboti, oni všichni včetně té proklaté pirátské lišky mají v noci zapnutý nějaký mód který jim umožňuje volně se pohybovat po komplexu, chápeš?'' díval se na mě unaveně.

,,Jo, mohou se libovolně pohybovat a dělat co chtějí,'' kývla jsem.

,,No, ale oni, a já nemám páru proč, se mě snaží zabít,'' zastavil se aby se ujistil že to vstřebávám. ,,A nacpat mě do stejného kostýmu jako mají oni, jako má Freddy, jako má ten zatracenej zajíc a to odporný kuře. Prostě ze mě chtějí udělat jednoho z nich.''

Nevěřícně jsem na něj hleděla a v hlavě si urovnávala všechno co řekl. Pak jsem se zhluboka nadechla. ,,Takže mi chceš říct, že se tě každou noc snaží banda směšných kovových robotů nacpat do stejného kostýmu jako mají oni sami?'' zeptala jsem se opatrně a zvažovala každé slovo.

,,Jasně, takže mi nevěříš, stejně jako všichni, co jsem si taky myslel?!'' řekl si spíše pro sebe.

,,Neřekla jsem že ti to nevěřím, jenom se to snažím vstřebat, zrovna já jsem ten poslední kdo by ti neměl věřit, abys věděl,'' řekla jsem rychle.

,,Proč?''

,,To je na del-'' když jsem se mu podívala přes rameno, selhal mi hlas.

Urychleně jsem se zvedla a skoro až běžela ke dveřím.

Na svých zádech jsem cítila Mikeův nechápavý pohled, ale bylo mi to fuk. V tu chvíli mě zajímala jen jedna věc... nebo spíše osoba.

Šestá část! ...doufám :D Fuh, dneska jsem se nechala trošičku unést, ale tak, co vím, většina lidí má ráda dlouhé kapitoly. Je tu skoro 900 slov... a to jsem ve škole halekala že to bude moc krátké :D Nicméně, měli by jste být rádi že jsem toho tolik napsala, klidně jsem se mohla jít dívat na Hru o trůny, ale místo toho jsem šla psát :D Jinak ještě děkuji za 100+ přečtení na téhle... slátanině :D :)